Kluci nepláčou

6

Nechtěl jsem, aby to odnesl Alex. Když jsem před houbou uhnul, myslel jsem, že mi proletí nad hlavou tak, jako vždycky, vždyť já už mám v tomhle praxi, ale ono ne. A teď se bude Alex zlobit, že kvůli mně má mokrý obličej.
Ale nemůžou mu ublížit. Na to je moc důležitý. Musím se snažit, aby si ho se mnou nikdo nespojil.
Sbíhal jsem právě že schodů v patře, když jsem za sebou uslyšel kroky.  Nejdřív jsem doufal, že to bude někdo cizí, ale to by nebyl Alex. Běží za mnou, nevím z jakého důvodu, ale děsí mě to.
Rozběhl jsem se ještě víc, chtěl jsem být co nejdál, co nejdál.
A najednou, protože já prostě neumím chodit, jsem se rozplácl na zem jak široký, tak dlouhý. Nebolelo to zas tolik, ale z nějakého, mně neznámého důvodu to na mě všechno tak nějak dolehlo, já si sedl na obrubník a rozbrečel se, jako malý kluk.

Běžel jsem za Peetou co mi nohy dovolily. Musím říct, že ten kluk je pěkně rychlej. Měl by závodně běhat. Už jsem si myslel, že ho nedoběhnu, když v tom Peeta klopýtl a najednou se válel po zemi. Lekl jsem se. Snad si neublížil, byl to hrozivý pád. Ale očividně se mu něco stalo, protože vidím, že sedí na obrubníku a brečí.
Opatrně jsem k němu došel a klekl si před něj, aby mi musel pohlédnout do očí.
Nikdy nepřestanu obdivovat jeho modré oči.
,, Neublížil sis?"

,, Neublížil sis?" Ptá se Alex starostlivě, a klečí přede mnou. Chci, aby šel pryč, ale nemám sílu mu to říct. Cítím se, jako totální idiot. Ale nemůžu přestat brečet. Slzy mi dál tečou z očí a nechtějí přestat.
,,No tak, prosím,mluv se mnou." Jenže Alex, jakoby mluvil do studny.
Je tak daleko, tak strašně daleko.

,,Peeto!" Snažil jsem se, aby se na mě alespoň podíval, ale ono nic. 
Všiml jsem si, že se Peeta začíná třást. Snad nedostane zase záchvat, protože zaprvé nevím, jak bych mu pomohl a zadruhé, nevím vlastně ani o jaký záchvat se jedná.
Peeta však přerývavě dýchá, celý se třese a já se začínám opravdu bát.
Chytím Peetu za rameno, on však vyjekne a vytrhne se mi. Začne se třást ještě víc. Proboha, co jsem to udělal?!
Najednou jsem však pochopil. Vadí mu dotyk na rameno. Opatrně dám ruce před Peetu.

,, Vidíš, nechci ti ublížit. Teď tě obejmu, ano?" Pomalu jsem natáhl ruce a objal Peetu jemně okolo ramen. Slabě jsem se dotýkal prsty jeho ramen, jakmile jsem ho však jednou držel, nechtěl jsem se svého vítězství vzdát. Pevně jsem ho k sobě přitiskl a Peeta si opřel hlavu o moje rameno.

,, Promiň, vím že kluci nepláčou." On ale plakal, avšak já věděl moc dobře, co dělat. Držel jsem ho tak pevně, jako bych tím snad mohl zabránit, aby mu někdo ublížil.
Jenže oni mu ublížili. Nevím kdo, nevím nic. Avšak začal jsem si uvědomovat jednu důležitou věc.
Mám vlastně strašné štěstí, že tady můžu být, držet ho, protože on to ještě nevzdal. Možná, že teď mi pláče z nějakého důvodu zlomený na rameni, ale je silnější, než by se mohlo zdát. Já v tom toho kluka nenechám. Už nikdy ho v tom nenechám samotného.

Díl je kratší, já vím. A taky si uvědomuji, že zatím je to jen začátek, ale i tak se chci zeptat.
Líbí se vám příběh?
Budu ráda, za jakoukoliv poznámku, nebo připomínku. Předem se omlouvám za případné chyby.