Kluci nepláčou

14

Seděli jsme v čekárně. Já, máma, Emma a Pluto. Peetu převezli sanitkou. My jsme museli po svých.
Najednou někdo prudce rozrazil dveře.

,,Thore!" Pluto měl pravdu. Chodbou k nám pološel, poloběžel Thor s Cerrie v patách.
Oba měli ve tváři stejný vyděšený výraz.
Chápal jsem to. Máma jim zavolala, že Peetu srazilo auto a nic víc jim říct nemohla. Nevěděla to.
Žádné zdvořilostní uvítání se nekonalo. Oba přišli a vrhli se nám kolem krku.
Postupně jsme se objali všichni vzájemně.
Je to zvláštní. Říká se, že dobrodružství stmeluje.
Jenže to tragédie taky.
Kdyby se Peeta pro mě neobětoval, nemusel by teď ležet uvnitř na operačním stole.

O dvě hodiny a kvanta kelímků kávy z automatu později jsme byli všichni unavení a vystrašení. Tohle bylo jak porod.
Teda, jako tou dobou.
Pluto se stočil do klubíčka a usnul mi na klíně.
Prohlédl jsem si ostatní kolem mě.
My všichni jsme tady kvůli Peetovi.
On nás potřebuje.
Dveře se konečně otevřely a vykročil z nich doktor.
Všichni jsme s očekáváním zvedly zrak.
Doktor však smutně zavrtěl hlavou.
Nemusel jsem se ptát, co se stalo.
Peeta Jessi byl mrtvý.

##

V den pohřbu pršelo. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi to přišlo správné. Jakoby se nebe snažilo odplavit tu bolest. Bolest, že Peeta už není mezi námi. Rád bych vám tvrdil, že nějakým zázrakem se nakonec probral a byl s námi, ale to bych lhal. Jeho srdce se už znovu nakopnout nepodařilo. Selhalo. Peetu jsem víckrát neviděl. Nedošlo k žádnému zázračnému okamžiku, zkrátka tu v jednu chvíli byl a pak zmizel.
Držel jsem ho na hraně dlouho. Snažil se. Málo. Nestačilo to. Povolil jsem sevření a on spadl. Pustil jsem ho.
Peeta zemřel, jako malý kluk. Nikdy se neoženil. Nikdy nedospěl. Nikdy nemohl radit Plutovi s holkama, ani jít na rande. Nikdy nenavštívil nové země. Prostě byl pryč.
Byl konec. Jeho příběh skončil jen u pár stránek. Nám nezbylo, než se rozloučit.

Dřív jsem si myslel, že se to jenom tak říká, ale vážně se zdálo, že to bolí až fyzicky.
Chtěl jsem víc než jen vzpomínky na každém kroku.
Chci zpátky svýho kamaráda!

Z očí mi začaly proudem téct slzy.
Snažil jsem se to skrýt, udržet je pod víčky, už jen ze zvyku. Vždyť kluci nepláčou.
Jenže pro tentokrát nepláču za sebe. Brečím pro Peetu.
Hlasitě jsem se rozvzlykal.
Emma mě vzala kolem ramen a přitáhla k sobě. Opřel jsem si hlavu o její rameno. Taky brečela.

,,Půjdeme?" Věděl jsem, že na obřad musím, ale nechtěl jsem.
Ne, že by mi na tom nezáleželo, jen jsem si chtěl poslední vzpomínky na Peetu uchovat takové, jaké byly. Ne vidět tělo bez života.
Poslal jsem dovnitř Emmu samotnou a sám zůstal sedět na lavičce.
Opatrně jsem se zvedl a podíval nahoru.
Do očí mi padaly kapky deště a mísily se se slzami.

,,Ahoj Peeto. Slyšíš mě? Prosím, odpusť mi to. Všechno. Kéž bych to mohl změnit. Prosím. Buď šťastný. Usmívej se, jako ten den na pláži.
Popřál bych ti to i uvnitř, ale tam nejsi ty. Tam pohřbívají Platinuma Jessiho. Jenže ty jsi Peeta. Můj Peeta.
Potřebuju tě. Prosím, dávej na mě pozor."
Vedle mě se objevila drobná postava. Deštěm prošla až ke mně a rukama mi objala kolena. Hlavu si zabořila do mých džínů.
Také jsem Pluta objal.

,,Alexi, popros brášku ať se dívá i na mě, prosím."
Přikývl jsem a zvolal do větru Plutovu prosbu.

,,Tak pojď Pluto, půjdeme."
Pluto na mě upřel své modré oči. Peetovi oči.

,, Neříkej mi Pluto. Pro vás jsem Tony. Pluto jsem byl jenom pro Peetu."