Chladný vzduch mu dráždil plíce a drobné kapičky potu stékaly dolů po jeho obličeji. Obvykle tu potkával pár dalších běžců či páníčky venčící své psí mazlíčky, toho rána byl však park až podivuhodně prázdný. Možná to bylo tím, že začínala zima a na trávě se třpytila jinovatka, možná to bylo včerejším koncertem, po kterém ještě všichni vyspávali. Nevěděl. A bylo mu to jedno. Byl šťastný, že je zde projednou sám a může si vyčistit hlavu.
Zvlášť po událostech včerejší noci. Stále si pořádně neuvědomoval, co se tam, v suterénu stadionu, v tmavém koutě před záchodky vlastně stalo. Možná byli oba prostě opilí, ale možná v tom bylo i něco víc. Koneckonců, v opilosti prý jednáme upřímně a pravdivě...
Celý zbytek večera a celou noc nad tím musel neustále přemýšlet. On totiž opilý nebyl. Nebo alespoň ne dost na to, aby na hladinu alkoholu v jeho krvi mohl svádět odpovědnost za své činy. Nevěděl, jak na tom byla ona druhá osoba, avšak nechtěl jí nijak ublížit. Zároveň ale nechtěl dávat sobě falešné naděje. Rozhodl se proto nic nedělat. Nechat to plavat a počkat, až se to samo nějak vyvine.
Rudovlasá dívka mezitím stále ležela doma ve své posteli. Už však také nespala. Převalovala se ze strany na stranu a nedokázala najít polohu, ve které by ji netrápila její vlastní mysl. Na včerejší večer a noc, a vlastně i ráno, si moc nepamatovala. Co si budeme, měla toho docela dost vypito. Na jednu událost - a další s ní související, si však vzpomínala až příliš dobře. Tam dole, v suterénu stadionu v temném koutě u záchodků se stalo něco, co se stát nikdy nemělo. Její největší selhání a nejstrašnější chyba. Neměla tam s Alex vůbec chodit. Trvalo to jen chvíli. Chvíli tak akorát dlouhou na věci, které se nemají, na činy, kterých se lituje. A přesně tahle chvíle stačila i oné rudovlásce. Stačila, aby se staly události, jež měly jednu mladou dívku a jednoho rozrušeného chlapce provázet ještě hodně, hodně dlouho.
Na parkovišti zaparkovalo černé Audi a vystoupili z něj dva lidé. Z místa řidiče se vyškrábal vyšší kluk s hnědými vlasy s odkeskem do ruda. Obešel auto a pomohl vystoupit rudovlasé dívce s průzračně modrýma světlýma očima. Vypadala ale jinak než vždy. Byla... Pobledlá? Unavená? Možná uplakaná? Sourozenci Heelovi se přiloudali ke zbytku svých přátel a tato teď již šestičlenná skupinka se velkými dveřmi vnořila do útrob školy.
„B, posloucháš mě?" Obrátil se hnědovlásek na blondýna, který už chvíli vypadal myslí úplně jinde.
„Promiň Luku, co jsi říkal? Jsem trochu unavený," usmál se na něj.
„Ještě pořád? Vždyť jsi v sobotu ani tolik nepil," zasmál se Lukas. Vtom do budovy školy vešla skupinka šesti lidí. Ruch na chodbě se ztišil, studenti jim uhýbali. Jak moc je Brandon nesnášel. Chovali se, jako by jim tu všechno patřilo. Šikanovali mladší studenty a dělali si sluhy z těch, co jim podlézali. Jemu osobně sice nikdy nic neudělali, ale i tak. Když se však jeho zrak střetl s tím nebesky modrým, všechno okolo na chvíli přestalo existovat. Byli jen oni dva. Ani jeden z nich však nedokázal pohled toho druhého snést. Oba najednou odvrátili oči k podlaze. Hluk okolo se vrátil a s ním i jeden tichý smích. Lukův smích.
„Heelová?" Nevydržel to a rozesmál se na celé kolo. Pár lidí se po nich zvědavě otočilo.
„Ne, a ztiš se trochu," sykl na něj B.
„Tak proto jsi dnes tak mimo," smál se dál, i když teď už opravdu tišeji. „Copak jste asi na té párty dělali?"
„Nic, ty prasáku nadrženej! Myslíš ty někdy taky na něco jinýho?"
„Ach, proč jen ti nevěřím," pokroutil hlavou a společně se vydali do třídy. Kdybys tak věděl, pomyslel si Brandon.
Vešli do poloprázdné učebny, kde měli mít hodinu matematiky. Tak nějak automaticky zabloudila pohledem do první lavice u okna. Seděla tam, jako vždy. A Phillip k ní jako vždy zamířil.
„Nazdar skřete! Tak co? Máš úkoly?"
„Ano, hned to vyndám, vydrž prosím chviličku," pípla potichu.
„No tak dělej!" Nesnášela všechny v téhle bandě tupců, včetně jejího bratra. Už jen to, jak se choval k téhle holce. Vlastně si už ani nepamatovala její jméno, jak to byly jen ty hnusné přezdívky, kterými ji všichni nazývali. Ale nejvíc ze všech nenáviděla sama sebe za to, že se těch lidí nikdy nezastala. Že se svým "přátelům" nikdy nepostavila. Připadala si odporně.
Něco třísklo a vytrhlo tak rudovlásku z jejích úvah. Viděla jen, jak si ta dívka tiskne ruku ke tváři a její učebnice a sešity jsou všude okolo rozházené po podlaze. A ona jen stála. Nepomohla jí je zvednout. Udělal to však někdo jiný.
„To ti za to ta šprtka vážně stojí?" James se uchechtl. Pro něj byli lidé zastávající se těch, které šikanovali, též lidmi hodnými stejného zacházení. Brandon podal dívce sešity, postavil se a zadíval se na něj. Když se jeho oči na moment setkaly s těmi rudovlásčinými, zamračil se a uhl pohledem. Píchlo jí u srdce. Podruhé pak, když promluvil.
„Jdi do háje, Jamesi. Ty i celá tvoje parta. Co vám udělala, že se k ní tak chováte? Hleďte si radši svýho."
„Do háje? To jsi až tak slušnej, že nic jinýho neumíš?" rozesmál se James.
„Naser si," odfrkl si Brandon.
„Cos to řek?!"
„Naser si," zopakoval to, kladouc důraz na každé jednotlivé slovo. „Nebo jestli jsi tomu nerozumněl, tak je to něco jako jdi do prdele," usmál se. Musel dobře vědět, že to Jamese vytočí k nepříčetnosti. A taky že se tak stalo. Skočil po něm a chystal se mu vrazit pěstí. Naštěstí B včas uhl a ránu schytal jen do ramene.
„Kliď se mi z cesty, buzno," zavrčel James a tiskl ruku v pěst. V tom Brandonovy oči jako by ztmavly, rty stáhl do úzké čárky a celý se napjal. Nadechl se, jako by chtěl něco říci, ale pak jen zavrtěl hlavou a rychlým krokem zmizel ze třídy.
Rudovláska nechápala, co se právě stalo, ale bylo jí toho blonďatého chlapce líto.
Stál tam a koukal do prázdna, pomalu mu docházelo, co se vlastně stalo. Cítil se zle. Přehnal to. Ale co to s ním je, nikdy ho netrápilo, co si o něm ostatní myslí, tak proč je to teď jinak? Zazvonilo na hodinu a on přešel ke své lavici v zadní části místnosti vedle Philipovy sestry.
Seděla vedle Jamese a snažila se poslouchat učitelčin výklad, jenže to nešlo. Pořád na to myslela. Na to, co se stalo na té párty. Ale také na to, jak se k ní teď choval. Jako by se nic nestalo. Skoro se na ní nepodíval, nemluvil s ní. Mrzelo jí to. A byla zmatená.
Uslyšel zvonek, ale nešel zpět do třídy. Potřeboval si urovnat myšlenky. Doteď si pořádně neuvědomoval, co se vlastně na té párty stalo. Nechával to být, ale když se dnes jeho pohled střetl s tím nebesky modrým, začínal si uvědomovat, že to nebyl jen alkohol, co ho ten večer vedl. Bylo v tom něco víc. Něco, co se snažil potlačit už pár měsíců. Nevěděl, co má dělat. Nedokázal to pomalu přiznat sám sobě, tak jak to má dát najevo?
Opřel se o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla. Kdo by chtěl někoho, jako je on? V tom se dveře od toalet otevřely. Po tváři mu stekla jedna osamělá slza.
Už to bylo dvacet minut, co se nevracel. James začínal být znepokojený. Přeci jen, neměl to říkat. Neměl na to právo. On ne. Přihlásil se a požádal učitelku, jestli by mohl jít na záchod.
Pak se zvedl a urychleně opustil třídu. Otevřel dveře od toalet a srdce se mu zastavilo.
Už to bylo deset minut, co James odešel. Bylo jí to divné. Poprosila tedy učitelku a posléze se také odebrala pryč z učebny. Prošla chodbou až na konec a otevřela dveře na druhé straně, než kam chodila normálně. Nad tím, co viděla, vytřeštila oči. Čekala všechno. Jen ne tohle.
Jakmile se jeho pohled opět střetl s tím pomněnkovým, smutně se usmál. Pak se všechno semlelo tak rychle, že si ani neuvědomoval, jak se jejich rty spojily a ruce přejížděly po zádech toho druhého, jako by nedokázaly uvěřit, že se navzájem opravdu dotýkají. Pak se ale dveře otevřely podruhé a v nich, k překvapení všech, stála rudovláska, modré oči se jí leskly.
„Jamesi?" zašeptala. „Myslela jsem..."
„Já taky. Promiň mi to Ruth, nechtěl jsem tě tam políbit. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že je to jinak. Teď ale vím, že není."
A tak se dva páry těch nejkrásnějších modrých očí zaplnily slzami. Jedny z nich byly slzy štěstí, druhé smutku. A když se do těch šťastných opět zahleděly ty oříškově hnědé a rty obou chlapců si k sobě znovu našly cestu, nebylo o čem pochybovat.
