Nehty jsem měla okousané až do krve a celé tělo se mi třáslo. Ani půl hodina usilovné práce nedokázala zamaskovat velké černé kruhy, které jsem měla pod očima. O nanesení řasenky jsem se ani nepokoušela, jelikož by stejně všechna skončila na mých tvářích. Neustále jsem si upravovala své vínové šaty a muchlala v ruce připravený papír. Po prvních pár proslovech jsem přestala vnímat slova řečníků. Neunesla bych je.
Přišla řada na mě a já se váhavým krokem vydala na pódium. Kolena se mi podlamovala a vyschlo mi v krku, když jsem viděla všechny ty lidi před sebou. Chtěla jsem utéct pryč a schovat se, ale nemohla jsem. Kvůli němu.
„Vy nemůžete člověka napravit, ale on vás může zkazit. Touhle větou se řídil snad celý můj vztah s ním. Byl spoustou mých poprvé. Dokonce i těch, která jsem přísahala, že nikdy mít nebudu. Ale stejně s nimi vždy budu srovnávat všechny další.
Byl hrozně náladový a nikdy jste nevěděli, co od něj čekat nebo jak bude reagovat. Měl svůj vlastní pohled na svět, do kterého mě nechával nahlížet celých osm let. Nikdy jsem ho úplně nepochopila. Navždy to bude taková malá záhada, která se už nedá vyřešit. Budu trochu opakovat Hazel z románu Hvězdy nám nepřály, když řeknu, že bych si přála, aby to naše nekonečno trvalo ještě o trochu déle. Protože to bylo krásné. Nebudu popírat, že jsem častokrát nechápala jeho myšlenky, nerozuměla jeho slovům nebo mi nedocházela jeho přirovnání. Ve spoustě věcech jsme se lišili, ale čím víc jich bylo, tím víc jsme si byli blíž. Jako tygr a vlk uprostřed stáda ovcí. Každý jiný, ale přitom stejní. Navzájem jsme se zasvěcovali do nejhlubších zákoutí našich duší, pouštěli se do zjizvených míst našich srdcí, která jsme se dávno zařekli otevřít a bloudili světem v mysli toho druhého. Ale i když jsme si občas nerozuměli, nebo se naše světy navzájem vzdalovaly až moc daleko, byli jsme tu jeden pro druhého. I v těch nejhorších chvílích stačila jedna zpráva a byl u mě.
Vzal si s sebou velkou část mého srdce, která mi bude napořád chybět a díra po ní nikdy úplně nezmizí. Náš vztah byl pro spoustu lidí zvláštní. Nikdy jsme spolu nechodili, i když to tak možná vypadalo. Ani já si tím v jistých chvílích nebyla jistá. Milovala jsem ho. A on miloval mě. Říkali jsme si to. Ale pro nás byl pojem láska daleko širší. Vnímali jsme ho jinak. A i když jsme spolu nejednou spali, nikdy jsme spolu doopravdy nebyli.
Přeskočím k posledním dvěma měsícům. Něco se v nás zlomilo. Ani jeden z nás neměl přítele a tak jsme osamělé noci trávili spolu. Zamilovala jsem se. Bylo to postupně, ale teď jsem do toho spadla úplně. A on taky. Naše „miluji tě" najednou znělo jinak. Když jsem ho viděla, v břiše se mi roztančili motýlci. Spali jsme spolu. A bylo to jiné, než když jsme si navzájem „vypomáhali" po rozchodech. Bylo to s láskou. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak moc, jako Seba. Jenže jak to tak bývá, ani jeden z nás nechtěl, aby se něco pokazilo. A tak, přestože jsme k sobě oba cítili mnohem víc, nikdy jsme oficiálně nebyli ve vztahu. Ale i tak to bylo to nejkrásnější období mého života. Než přišla ta zpráva.
Rakovina v pokročilém stadiu, nanejvýš měsíc života. Bez možnosti záchrany. Složilo mě to. Jen Seb mě držel nad vodou. Říkal, že to bude dobrý. Že si chce užít ten poslední měsíc. Dělali jsme, jako by se nic nedělo. Jenže měl problémy. Často se dusil, měl vodu na plicích a kašlal krev. Odvezli ho do nemocnice. Byla jsem u něj kdykoli to šlo. Jen ne v ten poslední moment. Nestihla jsem to. A on na mě nepočkal..." z očí se mi začaly valit slzy. Otočila jsem se k dřevěné rakvi a zavřela oči.
„Nerozloučil jsi se. Slíbil jsi, že se rozloučíš," zašeptala jsem. „To co teď povím mi schválil, ještě když jsme se skoro neznali. Řekl, že to můžu udělat. Tak to udělám," pousmála jsem se. Přešla jsem k té rakvi a pohladila víko.
„Já to říkala," zasmála jsem se smutně.
Tak proč jsi mě neposlouchal?
