Kdyby.
Jak ošemetné slůvko, že? Skrývá se za ním tolik nevyřčených otázek, tolik věcí, které bychom tak moc chtěli, aby se staly. Anebo nestaly. Ale ono to nejde. Věty skryté za tímto slovem jako by nikdy neexistovaly. A přesto je tak rádi a tak často říkáme.
Kdyby ses učil, nedostal bys pětku. Anebo jiná. Kdybychom spolu tehdy nebyli v týmu, nikdy by se to nestalo.
Takže, kdyby nás nedali do jednoho týmu, nikdy bych ti nepropadla. Pamatuji si to docela dobře. Jak jsi zaklepal a vstoupil do našeho pokoje. Jak jsem se otočila od okna a podívala se ti do očí. Ano, už tehdy. Už tehdy bych pro ten úsměv byla ochotna udělat téměř cokoli. Možná, kdybys nebyl tak milý. Možná, kdyby ty oči nebyly tak záhadné a úsměv tak křivý, roztomilý, kdybys působil tak jak se o tobě mluvilo, bylo by všechno jinak.
Doteď na sobě ještě dokáži cítit tvoje tělo při našem prvním objetí. Jak to bylo to místo, kde jsem se cítila v bezpečí, chtěná, šťastná. Kde bych klidně zůstala dalších sto let a ani se nepohla, jen vnímala teplo tvého těla a zabořila nos do tvého ramene. Ale i když to objetí trvalo sotva tři vteřiny, já ti propadla zas o něco víc. Možná kdybychom si prostě jenom plácli, nevím. Na ulici jsi mě vždy pozdravil, usmál se na mě, zamával mi do tramvaje. Byla to od tebe zrada, víš? Nechat mě se do tebe zamilovat. A pak tak sprostě odjet.
Odjel jsi do Ameriky a tím to pro mě mělo skončit. Jenže ne. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem na tebe zapomněla. Kdybys neodjel, měl holku a přestal ses na mě usmívat, možná by mě to přešlo rychleji. Netrápila bych se tolik a zapomněla. Nikdy by se to nestalo.
Protože kdybys nikdy neodjel, nikdy by ses ani nevrátil. Oba víme, že návraty jsou vždy ještě o trochu víc hra na city, než odjezdy. A tak, po dlouhých čtyřech letech, kdy jsem na tebe konečně dokázala zapomenout, jsi se vrátil. Narazili jsme do sebe na ulici, tam před tou kavárnou, pamatuješ?
Byl začátek prosince, já nesla tašky s prvními dárky a základ pro adventní věnec. Málem jsi mě srazil k zemi, ale chytil jsi mě. Jakmile jsem se ti podívala do obličeje, všechno se mi vrátilo. Vzpomínky a city mi vehnaly slzy do očí. Začal jsi se mi omlouvat, blekotal jsi nesmysly, a nakonec mi nabídl kávu na odškodněnou. Upadl mi totiž ten věnec. Někdo na něj šlápl. Ale to není důležité. Ty sis mě totiž nepamatoval. Bolelo to. Asi jsem byla bláhová, když jsem si myslela, že by sis mohl pamatovat tu malou, tichou třináctiletou holku, o které jsi věděl jen to, jak se jmenuje. Zatáhl jsi mě do té kavárny a objednal nám. Dvě perníčková latté, jeden větrník pro tebe a malinový cheesecake pro mě. Nevím, jak jsi uhodl, že je to můj nejoblíbenější dort, ale to nechme stranou. Protože jsme si povídali, a protože jsme si povídali dlouho. Proseděli jsme v té kavárně dvě hodiny, které stačily na to, abys ze mě vymámil mé telefonní číslo s příslibem, že zavoláš. A zavolal jsi. I tento odstavec, jak jistě tušíš, musí končit tím ohraným kdyby. Kdybys mě nechal na té ulici, kdyby ses prostě jen omluvil a šel dál, nepropadla bych ti znovu. Kdybys nezavolal, nevzniklo by tam to pouto i z druhé strany. A kdybych já nepřijala pozvánku do kina, náš vztah by nikdy nezačal.
Bylo mi sedmnáct, tobě nedávno dvacet, a já tam v parku u kašny, po krásném filmu, dostala svou první pusu. Ano, div se jak chceš, byla první. A byla dokonalá. Z oblohy se na nás začaly snášet první sněhové vločky. Naše rty do sebe zapadly jako dva dlouho hledané kousky skládačky. Kdyby... Kdyby jsme spolu nezačali chodit, nikdy by ses do mě taky nezamiloval. Tolik by to teď nebolelo. Alespoň ne tebe.
Musím říct, byly to krásné chvíle. Strašně moc mě mrzí, že to musí tak brzo končit... Tak moc bych si přála, aby to mohlo trvat déle. Ale v životě prostě asi nemůžeme mít všechno co chceme. Nemohlo by to fungovat. Abych byla upřímná, tušila jsem, že něco takového přijde. Bylo to na mé poměry až moc růžové. Jen jsem nikdy nechtěla stáhnout s sebou i tebe. Omlouvám se ti za to. Hlavně za to, že jsem ti to neřekla.
Bylo sobecké chtít si užít ty poslední měsíce s tebou, jako by se nic nedělo. Ale já se bála. Bála jsem se, že odejdeš. Chápala bych tě, jistě, neměla bych ti to za zlé. Zasloužil by sis lepší. Vždycky to tak bylo. Vlastně jsem nikdy úplně nechápala, proč jsi se mnou byl. Ale to teď není podstatné. Bála jsem se, že kdybys odešel, nezvládla bych to. Pravděpodobně bych si vzala život dřív, než by mi ho vzala ta nemoc.
Jak jsi asi pochopil, tímhle se loučím. Nevím, jestli tu operaci zvládnu. Šance nejsou nijak veliké. Ale naděje umírá poslední, že? A já si na světě ze všeho nejvíc přeji moct tu zůstat ještě chvíli.
Bylo to krásné, vážně. A já ti za to děkuju. Děkuju za to, že jsi tu byl.
Tak sbohem, a neplakej. Prosím, hlavně neplakej. Nebolelo by mě pomyšlení, že ti po tvářích tečou slzy, ale že ti je už nemohu utřít. Že tě nemůžu obejmout a utěšit. Tak neplač, prosím. A měj se tu beze mě hezky.
Anabell
P. S. Než odejdu, mám ještě jednu otázku. Prosím, odpověz upřímně. Zdá se ti to asi jako blbost, ale pro mě je to důležité. Takže moje poslední otázka:
Pamatoval sis mě? Tehdy, když jsi na mě narazil u té kavárny. Poznal jsi mě? Nikdy jsme se o tom nebavili, myslím o našem úplně prvním setkání. Ale já to vždycky chtěla vědět. Takže, pamatoval?
Seděl jsem na tvrdé dřevěné židli a asi po sté jsem si dokola četl dopis. Nemohl jsem tomu uvěřit. Proč se to muselo stát zrovna nám? Proč?
Z kapsy kalhot jsem vytáhl malou krabičku. Byla potažená černým sametem. Pomalu jsem jí otevřel a prohlížel si její obsah. Chtěl jsem ji vzít na oběd. Do té pizzerie, kterou máme za rohem. Věděl jsem, že by to ocenila víc než nějakou předraženou luxusní restauraci. Potom jsem měl v plánu zajít do té kavárny, ve které jsme se tehdy seznámili. Jenže když jsem se ráno probudil a chtěl ji obejmout, postel byla prázdná. Nejprve jsem si myslel, že se třeba probudila dříve a šla si udělat snídani. Jenže byt byl úplně tichý. Prošel jsem ho celý, ale nikde nebyla. Jen na stole ležel tenhle dopis a tabulka mé oblíbené čokolády. Přečetl jsem si ho.
Bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z hrudi. Tak moc to bolelo. Ale neplakal jsem. Kvůli ní. Udržel jsem se.
Zvedl jsem zrak od dopisu. Byla tak nádherná. Ležela na posteli, černé vlasy jí splývaly podél tváře a pleť měla tak bledou, že se málem ztrácela v té bílé všude okolo. Ruka, za kterou jsem ji držel byla studená, všude pípaly přístroje, na které byla připojená. I tak byla to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Opatrně jsem se nad ní naklonil a políbil jí. Při tom letmém doteku našich rtů se mi do očí nahnaly slzy. Protože to možná bylo už naposled.
Ale ona nemůže umřít, nesmí, prostě ne, odmítal jsem si to připustit. Nemohl jsem o ní přijít, byla to jediné pro co jsem ještě žil. Nezvládnu to bez ní... Potřebuju jí...
„Promiňte, ale už budete muset jít, návštěvní doba skončila," vešla do pokoje sestřička. Přikývl jsem a pomalu se začal zvedat.
„Pokud se do tří dnů neprobudí, budeme ji muset odpojit," podívala se na mě smutně. „Už jsou to od operace skoro dva týdny." Ještě se na mě opatrně usmála a odešla. Tělo se mi rozklepalo pod náporem vzlyků, ale oči zůstaly suché. Ležela tam, a jediná známka života byl pomalu se nadzvedávající hrudník. Zamířil jsem ke dveřím.
Chtěl jsem jí vzít do té kavárny. Chtěl jsem si tam před ní kleknout na koleno a zeptat se jí na tu otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď už tak dlouho. Ale ona měla taky otázku. A já jí ještě nestihl odpovědět.
Naposledy jsem se otočil ve dveřích a podíval se na ni. Podíval jsem se na ní a zašeptal jedno jediné slovo. Naposledy jsem se pousmál, zavřel za sebou dveře a vyšel ven z nemocnice.
Pamatoval.
