„Co se mezi vámi vlastně stalo?" Zeptala se mě má zrzavá kamarádka, když si sedla vedle mě na gauč. „Rozešli jste se?"
„Mhmm," zamumlala jsem.
„Ale notak," zamračila se. „Jsem tvá nejlepší kamarádka. Vždycky jsme si všechno říkaly. A ty teď dva měsíce chodíš jak tělo bez duše a odmítáš se mi svěřit... Co se děje?"
„Promiň... Teď, s odstupem času, si uvědomuju věci, který jsem předtím neviděla, nevnímala..."
„Liz co se stalo? Od tý doby co jste se 'rozešli' jsem ho ani neviděla..."
„Víš... Začnu asi od začátku. Náš vztah nikdy nebyl tak růžový, jak se všem zdálo. On... Hodně pil. A jeho opilecký stavy nebyly nic moc. Mlátil mě. Často. A nebral u toho na nic ohledy. Možná mě i párkrát zneužil. Nevnímala jsem to, protože se vždycky omluvil. Vždycky mi to vynahradil. A ty krásný chvíle pořád převažovaly. Filmový večery, kina, pikniky, procházky, víkendy někde na samotě jen my dva, celodenní válení v posteli..."
„Proč jsi to nikomu neřekla?"
„Ublížili by mu. Chápej, milovala jsem ho jako nikdy nikoho. Byl pro mě všechno. Nemohla jsem..."
„Podvedl tě někdy?"
„Ne. Nikdy by to neudělal. Miloval mě stejně jako já jeho."
„A co se teda stalo? Musíš mi to říct. Strašně piješ a spíš tak s polovinou města, co je s tebou?"
„S polovinou ne, bylo jich asi 15... A vždycky jsem byla na mol a s nikým z nich jsem nespala víc než jednou... Dost často jsme oba vzdychali jméno někoho jinýho... Docela vtipný ze zpětnýho pohledu..."
„Liz, řekni mi co se stalo." Povzdechla jsem si a začala vyprávět.
„Bylo to v létě. Jeho rodiče odjeli pracovně na týden pryč. Nastěhovala jsem se k němu. Měl to být týden jen pro nás dva. Škola nebyla a vzali jsme si volno z brigády. Stalo se to poslední večer. Další den se měli vracet jeho rodiče. Šel si něco zařídit, bylo to na celé odpoledne. Udělala jsem večeři, prostřela a čekala na něj. Jenže se nevracel. Půl hodiny po tom, co měl přijít, jsem si ještě říkala, že se jen zdržel, nebo mu něco ujelo. Tři čtvrtě hodiny a já měla už velký strach. Psala jsem mu a minimálně jednou za pět minut i volala, ale nic. Skoro dvě hodiny po tom, co měl přijít, jsem ho chtěla jít hledat. Ale přišel. Chtěla jsem ho obejmout, zeptat se kde byl. Ale místo toho mi přistála facka." Začal se mi chvět hlas. Bolelo na to vzpomínat.
„Táhlo to z něj, nevěděla jsem co dělat. Zkusila jsem na něj mluvit, ale přistála mi další. Okřikla jsem ho a... Zmlátil mě tak jako ještě nikdy. Pak mě odtáhl do ložnice a znásilnil mě. Třikrát. Nechápu co to s ním bylo. Někdo mu musel něco hodit do pití... Pak jako by mu to došlo. Rozsvítily se mu oči. Vycouval z pokoje a pak jsem slyšela jen zabouchnutí dveří." Z očí se mi valily slzy. Nechtěla jsem na to myslet.
„Asi tři hodiny jsem ležela na posteli a bračela jak malý děcko. Pak jsem asi usla, nebo možná omdlela... Vzbudila mě policie. Vkradli se do bytu. Začali se mě na něj vyptávat. Jestli ho znám, odkud, co o něm vím... Nechtěla jsem nic říct, když jsem nevěděla o co jde. Pak mi to řekli..." To už jsem se rozvzlykala naplno. Ramena se mi třásla a kolena jsem si přitáhla k hrudi. Zrzka vedle mě mě objala a na nic se neptala. Počkala, až to řeknu sama.
„Vzal si nějaký drogy. Nevím přesně, co to bylo, nevyznám se v tom, ale to je asi jedno. Nevědí, jestli to udělal schválně, nebo jestli měl halucinace, ale...
Skočil ze střechy. Umřel ještě než přijela záchranka, kterou zavolala nějaká paní co šla náhodou kolem."
„Bože můj, to je hrozný... Promiň, že jsem se ptala..." začala se omlouvat moje kamarádka.
„To je dobrý El, ty za to nemůžeš..."
„Takže pak jsi začala pít a shánět si chlapy na jednu noc? Tohle ti nepomůže Liz..."
„Já vím! Já chci jen zapomenout, chápeš?! Zabil se mi přítel a poslední, na co si s ním pamatuju je, jak mě zmlátil a zneužil! Zdají se mi noční můry a říká v nich, že za to můžu já..." rozkřičela jsem se a pak jen dál plakala.
„Promiň El, ty za to nemůžeš, já jen..."
„Dobrý, ššššššš, jsem tady, bude to dobrý," uklidňovala mě. Schoulila jsem se jí v náručí do klubíčka a nechala se hladit jako kotě.
„Víš... S těma chlapama... Nebylo to vždycky jen na jednu noc..." začala jsem opatrně. „Jednou jsem se hrozně zřídila a jeden kluk mě zatáhl na záchody. Bylo to naprosto úžasný. A víš co mi pak řekl? Že je mě prý na tohle místo škoda a jestli nechci k němu domů..."
„A tys šla?"
„Byla jsem nalitá jak nikdy, nemyslela jsem."
„Takže jsi šla," ušklíbla se Ella.
„Jo... A byl to asi ten nejlepší sex v mym posranym životě," zasmála jsem se. „Pak jsme seděli na posteli, kouřili a povídali si. Jmenuje se Max. Má mladší ségru, jeho oblíbený jídlo jsou špagety a barva zelená. Jo a dělá atletiku."
„Hmmm a jak vypadá?"
„Je asi o hlavu vyšší než já, hnědý vlasy a modro-šedý oči. A pěkně vypracovaná postava."
„Jak jinak," zasmála se El a já s ní.
„Přespala jsem tam. Ráno jsem se vzbudila dřív. Vzpomněla jsem si, že jsem mu neřekla svoje jméno, tak jsem na kus papíru napsala alespoň telefonní číslo, vzala si věci a vypadla."
„A napsal? Nebo zavolal?"
„Ještě odpoledne mi napsal. A teď budu citovat z jeho zprávy, jen to najdu." Odemkla jsem mobil a našla jeho zprávu. „Ahoj prdelko. Děkuju za úžasnou noc, škoda, že jsi odešla tak brzo ;)"
„No a?"
„Další den zavolal. Zase jsme spolu spali a já zase zůstala přes noc. Tentokrát i na snídani... Celkem asi čtyřikrát. Naposledy včera. Víš, co mi řekl? ,Dneska už jsi vzdychala moje jméno...'"
„On se ti líbí!" Zrudla jsem.
„Když já nevím... Jsou to jen dva měsíce... Mám pocit, jako bych ho podváděla..."
„Liz, notak, zasloužíš si to."
„Ale..."
„On by to tak chtěl," usmála se na mě.
„Myslíš?"
„Chtěl by, abys byla šťastná. I kdyby bez něj. Nejednou mi říkal, že si zasloužíš lepšího, než je on... Pravý smysl těch slov chápu až teď. I když ty je nikdy nebudeš porovnávat, ani nebudeš moct, zkus to Liz. Chtěl by to tak, věř mi."
„Děkuju." Objala jsem svojí nejlepší kamarádku a tentokrát to byly slzy štěstí, co smáčely mé tváře.
Zavrněl mi mobil v kapse. Volal Max.
„Ano?"
„Nazdar prdelko, stýská se mi po tobě, nechtěla bys večer přijít?" Podívala jsem se na svoji kamarádku. Mrkla na mě. Usmála jsem se.
„Za půl hodiny jsem tam."
„Liz!" El na mě volala ze dveří.
„Copak?" otočila jsem se v půli schodů.
„Ví o tom?"
„Co?" Nechápala jsem.
„Ví Max o tobě a Erikovi?"
„Vyblila jsem mu to už tu první noc..."
Zazvonila jsem na zvonek a poodstoupila ode dveří. Otevřel mi Max jen v teplákách.
„Ahoj prdelko," usmál se a objal mě.
Natáhla jsem se k jeho uchu a potichu zašeptala: „Jmenuju se Liz."
