Pamatuj na smrt

Kapitola 1.

"No tak, Beky! Poběž! Ten výprodej nebude trvat věčně." křičela na mě moje nejlepší kamarádka.

"Vždyť už jdu prosimtě." řekla jsem a srovnala s ní krok. Přišli jsme do velkého obchodu s oblečením. Sora se hnala obchodem a cestou brala, co jí přišlo pod ruku.

Zavrtěla jsem hlavou a šla k jedné krásné sukni s tričkem. Sukně byla dlouhá až po kolena a v černé barvě. Tričko bylo světle modré s dlouhým rukávem. Hned jsem to chňapla a šla si to do kabinky zkusit.

Je mi to. A dokonce mi to i sluší. Tak jo, beru to. Ještě bych si k tomu ráda koupila boty a budu kompletní. Sora zatím vyzkoušela miliony kusů oblečení a v rukách držela dvoje trička, tílko, kalhoty, sukni, svetr, troje šaty, mikinu a spodní prádlo, které si bude kupovat.

"No, tak to by mohlo stačit." řekla mi a šla zaplatit.

"Počkej tam na mě. Jen si vyberu boty a jdu taky." řekla jsem. Kývla.

Vydala jsem se k botám. Chvíli jsem se jen koukala, ale pak mi do oka padly černé lodičky na mini podpodku. Vzala jsem si svojí velikost, zkusila je a pak si to s nimi spokojeně namířila k pokladně.

Zaplatili jsme a vydali se domů. Ještě že je dneska sobota. Jinak aby jste mě lépe chápali, řeknu vám něco málo o mě.

Bydlím tady v Ritter Mins. Je to velké město. Já a moje rodina máme velký rodinný dům v jedné ulici poblíž školy. Táta mě nesnáší, protože mám pořád nějaké problémy. Je to šerif, takže je jasné, že to za mě musí řešit.

A máma. Ta mě upřímně nenávidí zase proto, že nejsem kluk. Když byla totiž těhotná, přála si mít chlapečka. Marně. Sourozence nemám a o ostatních příbuzných nikdo z rodičů nemluví, takže těžko říct, jestli nějaké příbuzné mám.

A pak je tu škola. Ve třídě si mě nikdo nevšímá, občas mám pocit, že snad ani neví, že existuji. A v jiných třídách jsou takoví debilové, kteří šikanují mě a spoustu dalších studentů.

A pak jsem tu já. Jsem blondýnka, mám metr šedesát dva a je mi devatenáct. Já vím, jsem malá. Mám jemnou pleť, modré oči a spíše štíhlou postavu.

No, a tak dál. Nesnáším růžovou barvu, miluji psy a neumím chodit na vysokých jehlách. Ve škole mi jde téměř všechno, takže mám přezdívku šprtka, i když si myslím, že jí rozhodně nejsem. A to je pro začátek vše, co by jste měli vědět.

Nasedli jsme se Sorou do auta. Ona jako řidička, já jako spolujezdec. Tak to je. Já mám sice řidičák, ale nemám auto a Sora mě nenechá řídit její. Bojí se, že bych jí ho odřela.

Nastartovala a vyjeli jsme. Za přibližně půl hodiny jsme dojeli před můj dům. Vystoupila jsem, rozloučila se s ní a i s novými věcmi zmizela uvnitř.

"Mami, tati, jsem doma." řekla jsem a zula si tenisky. Zpoza rohu se vynořila máma s naštvaným výrazem. Ajaj, už zase. Co jsem provedla tentokrát?

"To je dost, že jdeš." křikla na mě vztekle a udeřila mě do obličeje. Takže jdu pozdě. Měla jsem přijít dřív. Ale myslím, že jsem byla venku hodinu, přesně jak jsem řekla. Ale mamka se naštve, i když se zpozdím jen o minutu. Zavrávorala jsem a jen tak tak se chytla věšáku dřív, než jsem spadla na zem.

"Proč to děláš, mami? Proč mě biješ pokaždé, když se ti něco nelíbí?" zeptala jsem se jí se slzami v očích.

"Proč asi. Moc dobře víš proč. Prostě tě nenávidím. Co na tom sakra nechápeš?" zeptala se mě rozzuřeně. Asi jsem měla radši mlčet, jenže to nešlo. Mluvila jsem dřív, než jsem si to stihla promyslet.

"Nic z toho nechápu." křikla jsem na ní. To jí naštvalo ještě víc. Uhodila mě znovu do obličeje a pak mi podkopla nohy. Spadla jsem na zem a udeřila se o skříň.

"Však pochopíš, až tě zabiju." křikla. Nebyla jsem schopna se ani pohnout. Slaná voda mi tekla proudem po tváři a všechno mě bolelo.

"Tak to by stačilo. Rebeko, okamžitě padej nahoru. Máš domácí vězení." rozkřičel se nový hlas. Táta. Zhnuseně jsem se postavila na roztřesené nohy a vyběhla do svého pokoje, kde jsem se zamkla.

Asi si říkáte, proč táta mou matku nezastaví, když je šerif.... No, já osobně si myslím, že jí tak slepě miluje, že je mu naprosto ukradené, co mi ta ženská dělá. Mě totiž nemá rád ani jeden z nich.

Vzala jsem si do ruky mobil a vytočila Sořino číslo. Zvedla to - rychle. Zřejmě to čekala.

"Soro, přijela by jsi pro mě, prosím?" zeptala jsem se jí a utřela si mokrý, domlácený obličej.

"Jasně. Chvíli počkej." řekla mi smutně kamarádka. Típla jsem hovor, zabalila si nejdůležitější věci do kabelky a vylezla oknem ven.

Šla jsem k silnici a čekala. Za chvíli se ukázala bílá audina. Auto přijelo ke mě, otevřela jsem dveře a nastoupila dovnitř.

"Zase tě zbila?" zeptala se se smutným pohledem. Zmohla jsem se jen na kývnutí.

Nastartovala a vyjeli jsme. Byla jsem ráda, že tu Sora je vždy pro mě. Opřela jsem si hlavu o okýnko a vnímala jen cestu.

Uběhla hodina a vzduch prořízl náhlý výkřik ze strany řidičky.

Ahojky. Kapitola je kratší, ale snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤