Crrrrrrrrr, dozvonil zvonek.
„Tak děti máte prázdniny, můžete jít domů.“ Prohlásila učitelka a všichni žáci vyběhli s radostí ze třídy.
Jako poslední opustila budovu školy Caroline. Obešla školu a obejmula svého psa Chucka
„Caroline, co tady proboha zase děláš, proč Chuck není doma.“ Zlobila se maminka.
„Mami, to má být doma sám, když jsi s tátou pořád v práci.“
„Je poslední den školy, rozdává se vysvědčení, hodinu doma vydrží.“
„Nevydrží!“ Zařvala Caroline.
Celou cestu domů se držela Caroline u Chucka. Když došli domů, čekal tam na ně táta. Koukl se Caroline na vysvědčení a poté prohlásil:
„Když máš tak nádherné vysvědčení, tak máme s maminkou pro tebe překvapení, jelikož jsme minulý rok o prázdninách nikam nejeli, tak hned zítra pojedeme na HORY.“
„Co, na hory, vždyť neumím ani lyžovat, co tam budu dělat, akorát tam s Chuckem umrzneme.“
„Tak zaprvé, k tomu abychom jeli na hory fakt lyžovat nepotřebujeme, za druhé, jsme ubytováni v chatce ve které rozhodně zima není a za třetí, Chuck bude u babičky, s námi nepojede, akorát by se nám tam pletl a navíc nemáme dost peněz, abychom si dovolili jet někam dráž.“
„Ale no tak, bez Chucka nikam nejedu, prosím, pojedeme s Chuckem, tak bude zavřený v chatce, to nevadí.“
„No dobře, tak uvidíme zítra.“
Caroline si s radostí začala balit věci, přibalila i Chuckovi. A poté s si spokojeně lehla do postele a vedle ní se spokojeně usídlil Chuck.
„Tak honem do auta“ řekl táta.
Caroline se připoutala. Chuck byl vzadu v kufru. Auto vyjelo a Caroline pozorovala cestu
„Chuck nic neuvidí.“
„Je to pes, pochybuju, že by on zrovna pozoroval cestu.“
„Já mám hlad, vždyť už je jedna hodina.“
„Cože, jak je to možné?“
„Vždyť jsme tam už dávno měli být!“ táta dupl na plyn, aby zrychlil.
„Zlato zpomal.“
„Tati, jedeme moc rychle.“
„POZOR!!!“ Vykřikla Caroline. Bylo pozdě, auto se řítilo do nějaké díry a pak už jen tma.
Najednou se Caroline probudila a vstala z postele a oddychla si, že se jí to jen zdálo. Šla se nasnídat a pohladila Chucka.
„Chvátej Caroline, musíme tam být v 10:00. A teď je 6:00.
„Co, to ta cesta trvá 4 hodiny.“
„To jsem neřekl, můžeme tam být dříve.“
„Dobře tati, ale pojedeme opatrně.“
Caroline dojedla a odnesla talíř do dřezu. Potom se všichni vydali k autu. Dali kufry a různé tašky s věcmi a s teplým oblečení do kufru auta. A společně usedli na sedačky připoutali se a zavřeli dveře.
A už jeli, ale v půlce cesty začal Chuck kousat pás. Táta zastavil a dal Chucka do kufru.
„Tati, Chuck nemůže být v kufru, neuvidí na cestu.“
„Ale no tak, myslím, že pes nepotřebuje vidět na cestu a navíc v kufru je tak starej pas, že si ho může kousat, aspoň bude hlídat tašky.“
„Miláčku, ty jsi ještě nebyl schopný přeřídit čas v autě, ukazuje to, že je 12.59.
„Cože,… jo aha já je přeřídím, je to minuta.“
„Radši se koukej na cestu.“
„Tati, POZOR.“
Táta šlápl prudce na brzdu a auto zastavilo. Všichni vystoupili z auta. Auto zastavilo těsně před obrovskou dírou. Ostatní lidé na ně koukali, pak k nim přistoupil jeden pán.
„To SAKRA neumíte dávat pozor na cestu, vždyť jsou tu kužely a je tu křiklavě výrazná značka asi kilometr dopředu, že se tu opravuje silnice.“
O PÁR HODIN POZDĚJI
Všichni dorazili úspěšně na hory, ubytovali se v chatce. Přestože v chatce mělo být teplo, byla tak zima. Chatka stála na dost opuštěném místě a nikde skoro nikdo. Vybalili si veškeré věci a Caroline vyběhla s Chuckem ven.
„Podívej Chucku, sníh, to jsi ještě neviděl.“
„Chucku, kam běžíš, počkej na mě, ať se neztratíme.“ Caroline utíkala za Chuckem, který se zastavil před nějakou chatkou a začal štěkat.
„Chucku, to není naše chatka, pojď pryč než bude průšvih, rychle.“
Caroline byla překvapená, že tu nejsou sami.
„Počkej tady Chucku, to budou naši vzdálení sousedi, jdu je pozdravit.“
„Sedni a hlídej.“ Chuck si poslušně sedl a čekal. Mezitím Caroline přistoupila ke dveřím a zaťukala. Dveře byly pootevřené. Bylo to divné, kdo by si nechával pootevřené dveře, vždyť by tma měli zimu. Caroline pootevřela dveře o trochu víc a vešla dovnitř.
„Haló, je tu někdo.“
„Já jsem vaše vzdálená sousedka.“ Žádná odpověď. Caroline vešla do místnosti, chatka byla prázdná. Nejspíš v ní nikdo nebydlel. Caroline vyšla ven, ale Chuck nikde.
„No tak Chucku, kde jsi, kam si zmizel?“
Najednou uslyšela v dáli štěkání.
Utíkala za Chuckem, který seděl ve sněhu před kostí.
„Fuj, Chucku, jdi od toho, kdoví jaký pes to měl před sebou.“
Caroline odtáhla Chucka. Došla zpátky k jejích chatce.
„Mami, je tu ještě jedna chatka, nikdo v ní nebydlí.“
„No, tak hlavně do ní, neleží.“
Caroline se zasmála „už je pozdě.“
„Caroline…
„Mami“ přerušila ji „Slibuji, že už to neudělám.“
Caroline vlezla do chatky, aby si ji lépe prohlédla. Moc hezky nevypadala. Nastal večer a všichni šli spát.
Najednou se Caroline uprostřed noci probudila. Chuck potřeboval na záchod a tak mu Caroline otevřela dveře. Jenomže až Chuck dodělal co potřeboval, tak se rozběhl ven.
„Chucku, sakra.“
Caroline si došla pro bundu a utíkala za Chuckem.
„Chucku, Chucku, stůj.“
Chuck doběhl k chatce.
„Chucku, nelez tam.“
Ale bylo pozdě, Chuck vlezl dovnitř a dveře se za ním zabouchli. Caroline je nemohla otevřít. Dveře se zasekly. Když se jí po nějaké době podařily otevřít, tak vešla dovnitř. Snažila se najít Chucka, ale nikde nebyl, pak ho našla pod dřevěnou postelí. Vytáhla ho ven a vyšli z chatky.
„Chucku, co jsi tam dělal. Došli zpět a Caroline si lehla na postel a zavřela oči.
ČTEŠ
Nejlepší přítel člověka?
Mystery / Thrillertřináctiletá Caroline tráví se svým psem Chuckem veškerý čas, ale jednou když pojedou s rodiči na hory, potká je strašlivý osud, ze kterého už není úniku