Nejlepší přítel člověka?

Den Čtvrtý

Ozvala se strašlivá rána, rodiče vyskočili z postele. Bylo rozbité okno, všude na zemi střepy a mezi nimi ležela kost, lidská kost.
„Ach bože, co když je to Caroline nebo co když je tu vrah.“
„Uklidni se, Caroline určitě bude v pořádku, musíme doufat a pochybuji, že tady bude vrah, to těžko, není tady ani noha, jen já, ty a ztracená Caroline s Chuckem.“
Rodiče se teplé oblékli a šli hledat Caroline s Chuckem.
„Neměli bychom se rozdělit, bude to rychlejší, protože nevíme kudy šli.“
„Ani náhodou, už dost riskování, nebudeme riskovat, že se ztratí ještě někdo další.“
„Ok.“
Manželé šli pořád rovně až došli k jedné chatce.
„Hele to bude ta chatka o které nám Caroline vyprávěla. Otevřeli dveře a vešli dovnitř, všude byl prach, špína a nepořádek, po zemi byly poházené kosti.
„Bože můj, vždyť to jsou lidské.“
Najednou se zabouchly dveře, byl vítr.
„Pojď, radši vypadneme, nechci vědět co se tu stalo.“
Dveře nešly otevřít, bylo to jakoby je někdo držel. Tahali vší silou, ale nic, najednou se urvala klika.
Snažili se najít něco čím by to mohli otevřít, ale dveře byly, jak z kovu, všechno se o ně zničilo. Teď už byli uvěznění i oni.

Mezitím se Caroline probrala, opět ucítila ty bolesti. Zkusila se opět postavit na nohu, ale marně, nešlo to. Na horách měli být týden, mohly to být hezké prázdniny, ale houby, byly to nejhorší co mohly být, tak hrozné, že jim šlo i o život.
Kdoví, kde teď může být Chuck.
Nevinný pejsek, který měl krásný pouto s Caroline. Od té doby, co jí ho rodiče pořídili k narozeninám, tak nemohla bez něho být, chodila s ním všude kam se dalo. A když s ním nemohla být, tak jí to rvalo srdce.
Začala brečet, musela si ulevit.
Nevěděla co bude dál, ani jak dlouho tady bude. Jediné co by si teď přála, bylo to, aby sem vůbec nejezdili, ale na to už bylo pozdě. Na to měla myslet předtím než se to stalo. Měla poslechnout rodiče a Chucka sebou nebrat. Nemuselo by to takhle skončit. Kdyby mohla dostat, alespoň něco k jídlu.
Mezitím se rodiče snažili najít cestu z té chatky, ani okna nešly rozbít, všechno bylo, jako z kovu.
„Co se to proboha děje, je to tu prokleté.“ Řekli oba naráz.
Na stole ležely různé papíry, začali je pročítat, aby se nebudili. V těch papírech byly velice důležité věci, na které bylo pozdě.
Stalo tam: varování, pokud tohle to čtete, tak je to dobře. Uvědomte si, že ti kosti tady po zemi nejsou jen tak, jsou to kosti lidí, kteří neumějí číst nápisy na dveřích ani na papírech a všude kolem.
Když táta dočetl papír, tak se společně rozhlédli kolem, všude byly nápisy, na zdech, na zemi, na stropě, zkrátka všude. Na dveřích stalo: nezavírejte dveře, jinak vás zemřelí nepustí pryč. Vemou si vaši duši a pak vás pustí. Ale vy se už nebudete chovat jako dříve. Vaši duši, kterou vám vemou, nahradí jinou (zlou). Není cesty zpět, funguje to na lidi tak na zvířata.
„Bože, za co nás trestáš.“