Eldiara: Temná křídla✓

1.Za břehy Eldiary

Lokin věděl, že ta škola, na kterou musí z donucením jít, není žádná nádhera, ale že bude tak hrozná, to nevěděl.
Jeho život probíhal asi takhle-přibližně dva roky si žil víceméně v pohodě, se svými rodiči. Pak zjistil, že má zvláštní nadání-tedy magii Stínobijců. Rok to skrýval, dokud nepřišel dopis s oznámením, že na nový školní rok se musí dostavit do školy pro Stínobijce. Povinně.
Dnes byl první den z měsíce Waryena, kdy se Stínobijci vraceli zpět do školy. V tenhle měsíc zrovna proto, že vlk, po němž byl pojmenován měsíc, byl první známý Stínobijec a zakladatel jejich školy.
A Lokina nic z toho nezajímalo. Musel nechat svou nemocnou matku samotnou doma a sám jít na místo, kam ani nechtěl. Nacházel se zrovna poblíž malého, písečného města Meridestu. Musel projít skoro celou Eldiaru, aby se z Lávové země dostal až sem a byl z toho pěkně rozmrzelý. Ostré slunce mu pálilo do zad, ale to nebyl důvod jeho mrzutosti-však také pocházel z Lávové země, kde je horka až až. Ne, uvědomoval si, že se blíží k té tajemné škole Stínobijců, která bude brzy i jeho školou.
Vítr mu házel písek do obličeje, šedou srst měl protkánou žlutými zrníčky a musel hodně mrkat, aby si pročistil oči. Jakoby se i sám vítr vzbouřil proti tomu, co musel udělat.
,,Hm," ušklíbl se Lokin. ,,Já s tebou souhlasím"
Pokoušel si vzpomenout na instrukce, napsané v tom dopise. Věděl, že první den v měsíci Waryena má být u Moře času, ale kde přesně, to mu neřekli. Trochu doufal, že nikdo nepříjde a on se bude moct vrátit domů.
Najednou zpozoroval změny v okolí kolem něj. Byla tu mnohem bujnější vegetace, písek se promíchal s kameny a vzduch se naplnil slanou vlhkostí. Lokin musel přiznat, že by rád viděl moře. V Lávové zemi bylo jediné moře, a to nebylo z vody, ale nečekaně z lávy.
Obešel dlouhou, nízkou kamennou stěnu a ocitl se na pobřeží. Přesně před ním se rozkládala neuvěritelně velká plocha vody. Velké vlny se u pobřeží měnily v bílou pěnu, moře jakoby burácelo na pozdrav.
Lokinovi ten pohled vyrazil dech. Jak může být něco tak velké? Sevřel ho  pocit bezvýznamnosti a zároveň zvědavosti. Co se asi rozkládá tam daleko? Co jeho oči nevidí, ale přesto tam je? A je tam vůbec něco?
Bylo tolik otázek, na které by rád znal odpověď, toužil sám vyplout na moře a zjistit to. Tak moc ho uchvátilo. Zvedl hlavu k bledě modré obloze, po které plulo velké, zlaté slunce. Už se blížilo na konec své cesty a Lokin si vzpomněl na všechny ty příběhy a řeči o západu slunce, které se jakoby noří v nekonečné modři vody.
Přál si ho vidět, ale jeho přání nebylo vyslyšeno. V jeho zorném poli se objevila mladá, modrá vlčice s fialovýma očima.
Lokin uvažoval, jestli je to jen nějaký náhodný pocestný, nebo má za úkol ho odvést do té školy-ačkoliv by dal přednost sledování moře. Nechápal, jak mohl být vůči té kráse tak slepý.
Modrá vlčice se zastavila přímo před ním. ,,Ty budeš Lokin, že?" Zeptala se a její hlas postrádal jakoukoliv emoci.
,,Samozřejmě," řekl Lokin a lišácky se usmál. Ve vlčici to nevyvolalo žádnou odezvu. ,,Dobrá. Budeš muset složit kouzelnou přísahu, abysme si byli jistí, že se nikdo nedozví o poloze naší školy"
Lokin pořád nechápal tyhle věci ohledně tajností a podobně. Pochopil by to v téhle době-zuří válka o trůn a tak podobně. Jenže v časech míru snad není nutné se skrývat. Nebo ano?
Přál si, zeptat se té vlčice na spoustu věcí, ale tušil že to není nejlepší nápad.
,,Opakuj po mě," poručila mu vlčice a pak začala něco říkat v neznámém jazyce, kterému Lokin vůbec nerozuměl. Dělalo mu problém to vůbec zopakovat a neubránil se myšlenkám, jestli se náhodou nezavazuje k něčemu úplně jinému. Když utichlo poslední slovo, vlčice se nepatrně uvolnila.
Otočila se k moři, čímž Lokina dokonale vyvedla z míry.
,,Co teď?" Zeptal se po chvíli mlčení.
,,Budeme čekat," odpověděla vlčice. Lokinovi se tyhle věci začali líbit čím dál méně. ,,Jak dlouho?"
,,Až zapadne slunce"
Lokin v duchu zajásal, že uvidí západ slunce na moři a ještě k tomu po boku s takovou krásnou vlčicí. Hotový sen.
Hladina se zklidnila a nabrala tmavou barvu, na které se odráželi oranžové a rudé paprsky slunce, které pomalu a jistě klesalo za obzor.
,,Jak se jmenuješ?" Zeptal se Lokin najednou.
Vlčice po něm vrhla ostrý pohled. ,,Je zakázano, ptát se Strážkyně na jméno"
Lokin se zmateně zamračil. ,,Strážkyně?"
Vlčice ho zase začala ignorovat a on si téměř neslyšitelně povzdechl. Ještě ani není ve škole a už si udělal nepřítele. Skvěle.
Slunce už bylo jen úzká, rudá čárka a pak dočista zmizelo.
Lokin se v očekávání podíval na Strážkyni, která se ladně zvedla a řekla: ,,Teď se dívej"
Chvíli se nic nedělo, když se na hladině přímo před nimi začal ztvárňovat obrys lodě. Nebyla moc velká, tak akorát pro pět vlků a ani neměla plachty.
Strážkyně bez váhání vykročila k lodi, přebrodila se vodou a vyškrábala se na palubu. Pak se otočila na Lokina a vyštěkla: ,,Dělej!"
Lokin se s ní nepřel a napodobil to, co před chvílí udělala.
,,Jak to pojede, když nemáme plachty?" Odvážil se zeptat. Nikdy tak zdrženlivý nebyl, ale už nemohl s každým mluvit jako se sobě rovným. Bude na škole Stínobijců! Na škole, kde se vlci učili zabíjet! A on nebyl hloupý. Nenechá se zavraždit jen kvůli své hrdosti. A rozhodně se nenechá zabít od vlčice. Neměl nic proti vlčicím, ani si nemyslel, že by byli slabší než vlci-Strážkyně vypadala naopak mnohem silněji. Ale přesto by radši padl v nějakém boji, než jako oběť něčí pomsty.
Potřásl se hlavou, aby se těchto myšlenek zbavil. On v žádném boji nepadne, jelikož v žádném nebude. A nebude provokovat ani Strážkyni ani nikoho jiného. Byl si svým tvrzením jistý, ačkoliv opak byl pravdou.
,,Magie," odpověděla Strážkyně jednoduše a on chvíli nevěděl, o čem mluví, jelikož se zamyslel. Pak si ale vzpomněl na co se ptal, a přikývl.
Sedl si co nejdál od Strážkyně a málem přepadl do moře když se loď rozjela. Elegantně a rychle plula, jemné vlnky naráželi do boku lodi a Lokin se ohlédl zpátky. Písčitý břeh mizel v dáli a tím pádem i Eldiara.
Lokin si až teď uvědomil vážnost situace. Pluje kdo ví kam, s očividně nebezpečnou vlčicí a zavázal se nějakou přísahou, o které ani neví, co znamená.
Na obloze se začali objevovat hvězdy, jejichž zář se odrážela na temné hladině moře, po kterém klidně pluli.
Lokin byl unavený a přál si usnout, ale ostražitost mu to nedovolila. Strážkyně najednou zvedla lucernu a položila jí přímo na kraj lodě. Ta se rozzářila modrým světlem.
Lokinova únava zmizela, když jí ve tmě začali odpovídat další světla. Byli tam hlavně růžové, několik fialových a jenom asi tři nebo čtyři další modré. Buď svítili tak blízko, že Lokin dokázal rozeznat obrysy dalších loděk, které pluli vodou, nebo tak daleko, že svítili jen jako osamělé hvězdy. A stále se přidávali, brzo rozzářili celé okolí.
Lokin musel uznat, že je to úchvatný pohled. A když odtrhl zrak od světel, spatřil vepředu siluetu tmavého ostrova, v jehož středu se tyčila nějaká budova-to poznal podle spousty světel, které tam svítili.
Jejich loďka byla první, která zabořila svůj trup do mokrého písku. K Lokinovému údivu byl stříbrný, nebo to tak aspoň vypadalo ve světle chladného měsíce.
Strážkyně se k němu otočila, za zády měla ohromný, temný hrad, který si v té tmě Lokin nemohl moc dobře prohlédnout. ,,Vítej na škole Stínobijců"