Divoký vítr

Kapitola II.

Ani si totiž neuvědomil, že ho dav, k němuž se přidal, zavedl na nějaké neznámé místo.

Domy, tu sice byly, ale narozdíl od okrajové části města, tyto stály v kruhu kolem jakéhosi zařízení, z něhož tryskala voda do nádoby pod ním. Kolem byly vysázeny různé druhy kvetoucích rostlin a nízký trávník. Po obvodu této dekorace byly v pravidelných rozestupech rozmístěny lavičky. Frai ani nevěděl, jak na ten název přišel, ale prakticky ihned mu bylo jasné, že se jedná o věci určené k sezení. „A proč nemohou sedět na zemi? Copak by to nebylo jednodušší? Nemuseli by kácet stromy a ztrácet čas jejich výrobou. Ti lidé jsou ale divní,“ zamumlal si pro sebe. Sám se také na jednu usadil. „A ani nejsou moc pohodlné, tak to mi hlava nebere,“ mručel nespokojeně Stříbrný vítr.
Nakonec se rozhodl, že tu přece jen chvíli zůstane. Nemohlo mu to nijak uškodit, ba naopak, mohl pozorovat, jak se lidé chovají ve společnosti ostatních a nejen to. Už nyní mu bylo jasné, že jeho společníkem nemůže být nikdo dospělý a upjatý. Musel to být někdo divoký a nespoutaný, tak jako on. A to mohl být jedině někdo mladý. Pokusím se najít někoho, kdo je v přepočtu na lidské počítání času asi tak stejně starý, jako já. Kolik by to mohlo být?
Osmnáct, napovědělo mu jeho podvědomí.
„Ahoj,“ ozvalo se za jeho zády.
Drak nadskočil a překvapeně se podíval na nově příchozího. Tím nebyl nikdo jiný než mladě vyhlížející člověk s dlouhými vlasy a přátelským úsměvem ve tváři. To je asi dobré znamení, pomyslel si Frai.
„A-ahoj?“ zkusil to a čekal, co mu ten člověk může chtít.
„Tebe jsem tu ještě nikdy neviděla. Jsi tu na prázdninách?“ zeptal se a přisedl si.
Drakovi se na tom sice něco nezdálo, ale tenhle člověk se mu líbil. Ani nevěděl, čím to je, prostě už na pohled byl takový nějaký hezký. Měl ladné tělo a v jeho očích se zrcadlila špetka rebélie a něčeho, co mladý Strážce nedokázal identifikovat.
„Ano, něco takového,“ odpověděl mu Frai vyhýbavě a snažil se alespoň trochu zamaskovat fakt, že absolutně netuší, o čem ta osoba mluví. Místo toho si tu bytost začal detailněji prohlížet. Hnědé vlasy jí ve vlnách padaly až do půli zad. Její pronikavé zelené oči si draka zvědavě měřily a zkoumaly ho s podobnou intenzitou. Štíhlá postava svědčila o tom, že je ve velmi dobré kondici.
„Takže na dovolené,“ usmál se ten člověk. „A mohu se zeptat, co tě přivedlo zrovna sem?“ zeptal se a několikrát na draka zamrkal.
„Byl jsem zkrátka zvědavý,“ pokrčil rameny drak a snažil se vypadat nezaujatě.
„A na co? Zajímavých věcí je tu velmi málo,“ zasmál se.
„Kdysi mi o tomto městě vyprávěli přátelé. Prý tu strávili příjemné volno,“ snažil se Fraj něco narychlo vymyslet.
„A ty tu nikoho nemáš?“ zeptala se osoba, která seděla vedle něj.
„Ne nemám,“ odpověděl drak.
„Tak to bych ti to tady mohla ukázat,“ zašeptal ten dlouhovlasý a naklonil se k němu. V jeho hlase drak zaslechl takový ten vyzývavý tón, který skoro nikdy nevěstil nic dobrého. Normálně by to považoval za výzvu nebo výhružku, ale toto bylo jiné. Počkat, tady je něco špatně, zarazil se a rychle pohlédl na svého současného společníka. Najednou už chápal, proč se mu dotyčný tak líbil. Jejich těla se v mnohém lišila. On byl vyšší svalnatější a robusnější, ten druhý člověk naopak menší a drobný. No to snad ne, vždyť ona je to samice! Zhrozil se v duchu. To by ale znamenalo, že… Ani nestihl dokončit myšlenku. Když zjistil, že se k němu naklání a uhrančivě na něj hledí, rychle vyskočil na nohy a ustoupil o několik kroků vzad.
„Já, se moc omlouvám. Já jsem, no to je jedno, rád jsem tě poznal, tak zas někdy,“ drmolil a rozběhl se pryč. Sakra Fraii, co to bylo, nadával si. Takhle si nikoho nezískáš. Jak ti asi má někdo z nich uvěřit, když se chováš jako dráče v pubertě.
Rychle zabočil do nějaké vedlejší ulice, kde se opřel rukama o kolena a zmoženě oddechoval. „Tak tohle už dělat nebudu,“ přesvědčoval se a přehrával si stále dokola posledních několik minut. „Jak jsem si toho mohl nevšimnout. Vždyť to bylo tak očividné,“ zaúpěl. „Tohle asi bude nad moje síly. Ochrana vesmíru je mnohem jednodušší, než tyhle hloupé lidské záležitosti,“ mrmlal.
„Asi bych měl vymyslet něco jiného. Tímhle stylem se na mě všichni mého věku vykašlou a já se budu muset přesunout jinam,“ povzdechl si drak a vzhlédl k modrému nebi. Vypadalo to, jako by tam snad hledal odpověď na své nevyřčené otázky.
„No nic, jdu to zkusit znovu,“ rozhodl a opět se vydal pátrat do ulic města. Jak hodiny plynuly, mladý Strážce s překvapením zjišťoval, že se s ním ostatní nechtějí bavit. Asi se už rozkřiklo, co se stalo. Vždy, když k nějakému hloučku mladých lidí přišel, ostatní si na něj začali ukazovat a něco si šeptali. Jednou dokonce zahlédl nepřátelský a arogantní úšklebek té dívky, od níž tak zbaběle utekl. Po celém dni marných pokusů to vzdal a vrátil se na louku, kde se ráno objevil. Rozhodl se, že stráví noc v lese. Pokud věděl, les ho ochrání a poskytne mu útočiště před nechtěnou pozorností. Stále měl alespoň malou část svých magických schopností.
Když vstoupil mezi stromy, obklopilo ho šero. Až nyní si uvědomil, že neslyší žádné hlasy lesa. Vždy, když někam přišel, cítil, jak k němu příroda promlouvá, ale tento les byl jiný. Jako by neměl žádné starší vzpomínky. Všechny břízy, které tu rostly, byly zamlklé a nevyprávěly mu svůj příběh. Zdálo se, že si odvykly s někým hovořit již před velmi dlouhou dobou. Drak se rozhlédl kolem a spatřil mladou srnku, která se pásla u kraje lesa. Nechtěl jí vyplašit, ale stále si zcela nezvykl na své nové tělo. Jediný krok mu stačil k tomu, aby šlápl na malou větvičku, která se pod jeho vahou zlomila s hlasitým prasknutím.
Zvíře vylekaně zvedlo hlavu a zadívalo se na draka velkýma vystrašenýma očima. Zavětřilo a již o něco klidněji přešláplo z nohy na nohu.
„Promiň mi. Nechtěl jsem tě vylekat,“ usmál se Strážce a pokýval hlavou.
Srna mu pozdrav oplatila a zastříhala ušima.
„Přeji ti dobrou chuť. Již tě nebudu vyrušovat,“ omluvil se drak.
Vysoká se na něj jen zvědavě podívala a naklonila hlavu na stranu. Otázka byla vepsána v jejích hlubokých očích tak jasně, jako by jí vyslovila nahlas.
„Musím tu najít svého Společníka. Bylo předpovězeno, že se nachází v tomto světě,“ vysvětlil tmavovlasý mladík.
Srna několikrát pohodila hlavou a zahrabala kopytem. Zafrkala a hlavou ukázala zpět k městečku.
„Říkáš mladší? Že ostatní v magii nevěří?“ ujišťoval se drak a překvapeně na ní hleděl. „Ale tam jsem to zkoušel a jediné, čeho jsem za celý den dosáhl, bylo to, že se mi vyhýbali,“ povzdechl si drak.
Hned na to se zvíře vypařilo. Zbyla po něm jen zlatavá záře. To už drak konečně věděl, o co šlo. Zjevil se mu Světlonoš z tohoto světa. Světlonoši byli něco jako pobočníci Strážců. Kontrolovali situaci v jednotlivých magických oblastech a informovali o ní draky.
„Pak tedy musím odejít,“ povzdechl si smutně Frai, když mu plně došel význam toho, co se právě stalo. „Pokud tu nenajdu mezi mladými lidmi svého Společníka, nenajdu ho už nikdy,“ posteskl si a zaklonil hlavu. Rychle vyskočil a chytil se první větve, na kterou dosáhl. Za pomoci rukou i nohou se zahákl za větev a vytáhl se nahoru. Potom začal opatrně šplhat vzhůru. Když už byl na poslední širší větvi, máchl rukou a pomyslel na to, jak se větve splétají dohromady a společně s listím vytvářejí pevnou síť, do které by si mohl lehnout. Přímo před jeho očima se větev prodloužila a propletla se s větvemi protějšího stromu. Výsledek sice nebyl tak měkký a pohodlný, jak si představoval, ale spát se v tom dalo. Drak už tedy neváhal ani chviličku a opatrně se uložil do improvizovaného lůžka.
Než usnul, díval se na hvězdy a přemýšlel o tom, jak se bez něj mají ostatní. Vzpomínal na chvíle, které strávil s Krailem a s Tersiou. Na rtech se mu objevil úsměv. Každá z těch hvězd mu připomínala jejich noční lety a vítr, který mu hladil křídla. Netrvalo ani moc dlouho a spal.
Nic se mu nezdálo. Místo toho měl pocit, jako by jeho duše vystoupila ze schránky, kterou nyní obýval. Jeho vědomí, ač bylo nehmotné, cítilo vše. Od nejmenších mikrobů, broučků, až po houkající sovu, která seděla o několik stromů dál. Když se podíval na místo, kde ležel, spatřil tam jen své klidně oddechující tělo. Hned se proto podíval na místo, kde měl mít ruce a hned tiše zajásal. Místo těch malých a nepraktických věciček spatřil své spáry s ostrými drápy. Sice byl průhledný, ale jeho tělo mu konečně přestalo připomínat malou a velmi těsnou klec. Zkusil pohnut křídly, která měl tak rád a opět ucítil ten známý pocit síly a volnosti. Radostně zařval a během několik vteřin už letěl příjemnou chladnou nocí. Hvězdy se třpytily a měsíc mu osvětloval cestu. Věděl, že ho nikdo neuvidí. Tento svět už velmi dávno přestaly obývat bytosti, které by dokázaly cítit nebo dokonce ovládat magii.
Ještě několik okamžiků si užíval ten pocit volnosti. Jenže věděl, že ostatní budou moc zvědaví. Určitě chtějí vědět, jak se mi daří, pomyslel si drak. Pomalu slétl na louku. Začal pátrat ve svém nitru, až našel onen neviditelný závoj, který ho odděloval od jeho světa. Už se chtěl přenést, když v tom něco ucítil. Měl pocit, že se na něj někdo dívá. Napřímil se a svůj dlouhý krk vyklenul do výšky tak, aby měl o všem přehled. Chvíli neviděl nic, když ho najednou upoutal pohyb u jednoho z posledních domů. Byly od něj sice docela daleko, ale jeho bystré či dalece přesahovaly lidské schopnosti. Tam, pod velkým dubem, seděl malý chlapec. Jeho zvědavé oči se upíraly přímo na Fraie. Byl bledý, jako by snad viděl ducha a ruce, ve kterých držel knihu, se mu třásly. Najednou však zamrkal a protřel si oči. Teď působil spíš zmateně než vyděšeně. „Asi se mi jen něco zdálo,“ zašeptal klučina.
Tak tohle bylo divné, napadlo draka, ale hned se zase věnoval tomu, co dělal předtím. Natáhl před sebe svůj spár a máchl jím. Vypadalo to jako by se před ním potrhal neviditelný závoj, který zakrýval svět. Jeho roztřepené okraje se mírně vlnily a deformovaly prostor kolem. Na místě, kde se struktura reality narušila, vznikl otvor, kterým mohl drak nahlédnout do svého původního světa. Sice jím mohl sledovat svůj domov, ale nedokázal se tam dostat.
„Fraii, rád tě vidím, jak pokračuje pátrání?“ zeptal se známý hlas a hned na to se v trhlině objevila černá hlava. Krail na mladého Strážce kývl a zvědavě se rozhlédl kolem sebe. „Nevypadá to tam tak zle,“ podotkl ještě král.
„Ne, to nevypadá,“ přikývl Frai. „Ale co se týče toho hledání, je to špatné. Není tu nikdo, kdo by byl alespoň trochu citlivý na magii a všichni jsou tak, já ani nevím, jak bych to měl vyjádřit. Jsou malí, hloupí a tak povrchní. Nikdo z nich nemá tu vnitřní jiskru. Jsou moc klidní a stále jen někoho pomlouvají,“ prskal drak a zhnuseně zafrkal. „Asi to bude doopravdy těžké,“ zakňučel.
„Však ty to zvládneš dráče. A nezapomínej na to, co jsem tě učil. Nikdy nikoho nepodceňovat a neodsuzovat. Však oni tě ještě překvapí,“ zasmál se.
„To si nejsem tak jistý,“ povzdechl si Stříbrný vítr a podíval se nad sebe. Noc byla ještě mladá a hvězdy na něj tu a tam povzbudivě zablikaly. Snad i ony věřily, že to dokáže.
„Nevzdávej to tak snadno. Jsi tu teprve první den. Nemohl jsi přeci čekat, že to bude jednoduché. Ba naopak, věci se moc rády zamotávají a komplikují. Jsi moc šikovný drak a já věřím, že ještě vykonáš mnoho dobrého a zažiješ spoustu dobrodružství. Nyní se už musíme rozloučit. Ty si odpočiň a nezoufej. Nevím, jak ty, ale já zde cítím přítomnost magie. Není moc silná, ale to nevadí. Stačilo by, abys našel někoho, koho budeš mít rád a vaše síly se vyrovnají,“ zakončil drak svůj proslov.
„Děkuji ti, Kraile. Pozdravuj prosím Tersiu a ostatní,“ rozloučil se mladý drak a sklonil se tak, že se čenichem skoro dotýkal země.
„Budu,“ slíbil mu vládce a zmizel. Frai natáhl pařát před sebe a dotkl se roztřepeného okraje praskliny. Ten se začal pomalu zacelovat, až se zdálo, jako by tam nikdy žádné narušení reality nebylo. Než se nadál, byl zpět ve svém lidském těle. Díval se na hvězdy a pomalu usínal.
Prásk! Frai se s trhnutím probudil a vyděšeně se rozhlížel kolem. Jeho mozek pracoval na plné obrázky. Snažil se zjistit, co způsobilo ten hlasitý zvuk. Normálně by byl ještě trochu ospalý, ale ten náhlý šok ho dokonale probral.