Divoký vítr

Kapitola I.

Ahoj, jsem tu s novou kapitolou tak snad se vám bude líbit :)

Vůdce ještě chvíli pozoroval svou společnici, než pozornost obrátil ke svým bratrům a sestrám.

„Přátelé, dnes konečně nastal ten významný okamžik, kdy i poslední z nás znovu dospěl. Uplynulo dlouhých padesát oběhů od smrti jeho poslední reinkarnace a jeho následného vzkříšení. Ptám se vás bratři a sestry, je Frai, řečený Stříbrný vítr, hoden stát se jedním z nás? Je připraven vydat se na cestu mezi světy a hledat toho, kdo mu byl předurčen?“ pronesl Krail, nejvyšší z draků.
„Ano,“ odpověděli mu sborově ostatní a jejich pohledy se upřely na mladého Strážce, který vše s napětím sledoval.
„Je někdo proti? Nechť promluví nyní nebo mlčí do konce svých dní,“ vyzval shromáždění černý drak se stříbrnými ostny.
Ticho. Nikdo neměl námitky. Jen tlumený hovor, který se linul ze zadní části shromaždiště, narušoval toto poklidné setkání. Zdrojem tohoto šumu byl malý hlouček bytostí, které se od obrovitých tvorů diametrálně lišily. Někteří byli vysocí, jiní drobní. Dokonce i barvy jejich kůže se lišily, ale co bylo hlavní, všichni chodili po dvou.
Těmito bytostmi byli společníci, kteří doprovázejí draky na jejich cestách a pomáhají jim usměrňovat jejich magii. Stali se z nich nejlepší přátelé a jedině oni mají tu moc léčit draky. Bez nich by systém, který prastaré bytosti vybudovaly, nikdy nefungoval. Ještě malou chvíli se o něčem dohadovali, než konečně i jejich hovor ustal.
„Ano, všichni jsme pro,“ promluvila za ně elfka s bílými vlasy a jizvou, která se jí táhla od lícní kosti, až k okraji černé tuniky se stříbrným lemováním. „Máme jen jednu jedinou podmínku. Pro zachování  rovnováhy v toku energie je nutné, aby náš nový přírůstek pocházel ze Silárie,“ objasnila jim jejich požadavek bělovlasá bytost.
„Země, říkáš?“ povzdechl drak, který předtím promlouval ke shromáždění. „Budiž,“ uznal po chvíli ticha a podíval se na své druhy.
„Bude to těžký úkol,“ poznamenal modrý Strážce. „Na Zemi nikdo z nás již dlouho nebyl. Od té doby, co tamní obyvatelé začali používat nové technologie, se jejich spojení s přírodou narušuje a trhá. Myslíte, že se tam najde někdo schopný pochopit a přijmout někoho z nás?“ zeptal se a s obavou v očích se zahleděl na Kraila.
„Frai to zvládne, o tom jsem přesvědčen,“ pokýval hlavou vůdce a zaměřil svou pozornost na mladého draka, o němž byla řeč. Ten se jen hrdě vypjal a podíval se na svého učitele. Už při zmínce o tom místě, kterému ostatní říkali Země, pocítil něco, co by se dost dobře dalo přirovnat k naději. Cítil, jako by ho to místo k sobě vábilo. Jako by přesně tam mohl objevit to, po čem tak dlouho toužil. Musí to jen najít.
„Začněme tedy s proměnou. Nemůžeš tam přeci jít v této podobě,“ ozvala se Tersia.
„Je tedy rozhodnuto,“ pokýval hlavou Krail a kývl na mladého dráčka. „Pojď k mě, bratře,“ vybídl Fraie.
Stříbrný vítr mírně sklonil hlavu a hbitě přilétl ke svému vládci. Černý drak mu uhnul a zaujal jeho původní místo.
Všichni magičtí tvorové natáhli své dlouhé krky a zvedli hlavy k obloze. Po několika vteřinách se jejich těla rozzářila. Každý z nich byl jedinečný. Z některých energie přímo sálala ve tvaru nespoutaného ohně, kolem jiných se plazila jako líně se převalující mlha. U zbylých se naopak projevovala tak slabě, že ji přebíjela síla ostatních. Dohromady však tvořili jednu silnou entitu, která měla možnost nejen ovlivňovat, ale i měnit samotnou podstatu bytí.
Frai se na celé to představení ani nestihl pořádně vynadívat, když vtom pocítil náhlou změnu. Magie z jeho těla postupně mizela a scvrkávala se do něčeho mnohem menšího. Podobnou změnu prodělávalo i jeho vlastní tělo. Ocas, který k životu tak nutně potřeboval, se zkracoval. Jeho křídla se stahovala zpět do těla a i drakova výška se povážlivě zmenšovala. Najednou Stříbrný vítr pocítil tu náhlou změnu ještě mnohem intenzivněji. Jeho páteř se napřimovala a zvedala ho jen na zadní nohy. V tom okamžiku se ozvalo několik odporně znějících lámavých a křupavých zvuků. Frai už očekával bolest, proto urychleně zavřel oči. Nechtěl vidět, co se stane s jeho již značně zuboženým tělem. Instinktivně si předními končetinami zakryl oči. Bolest však nepřišla. Počkat, co se to stalo? Zeptal se sám sebe a udiveně se podíval na to, co kdysi bývaly přední spáry s ostrými drápy. Místo těch nebezpečných zbraní před sebou spatřil jen malé, světlé a na omak měkké pařátky s pěti tenkými výrůstky. Při pohledu dolů zjistil, že stojí jen na zadních. Jeho hrudník byl plochý a to, co ho pokrývalo, rozhodně nebyly šupiny. Byla to jakási plandavá látka černé barvy, kterou ani necítil. Zdálo se, že k němu ani nepatří. Něco velmi podobného mu zakrývalo i spodní polovinu těla jen s tím rozdílem, že se to dělilo na dvě části a do každé mu zapadala jedna noha. Tak tohle je hodně divné. Co to má být? Ptal se drak sám sebe a zmateně se podíval na ostatní. V ten moment mu málem vypadly oči z důlků. Jeho druzi se tyčili do takové výšky, že musel zaklonit hlavu, aby se na ně mohl pořádně podívat. Počkat, to jsme i normálně takhle obrovští?
„Vidím, že jsi poněkud zmatený, bratře,“ zasmál se Krail a sklonil ke svému druhovi hlavu s jasnýma a bystrýma očima.
„Ano, poněkud ano,“ odpověděl mu mladý drak v myšlenkách. „Co to je?“ zeptal se a zděšeně ukázal na celou svoji maličkost.
„To? Myslíš tím své nové tělo?“ přidala se k nim Strážcova vychovatelka. „Abychom ti to objasnili, dráče…,“ odmlčel se Dril. Šedý a starý pán hor se na mladíka podíval a věnoval mu jeden ze svých uklidňujících pohledů. „Takto vypadají lidé. Jsou malí a křehcí, ale jejich duše je nezkrotná a silná. Přesně, jako ty. Musíš jen hledat a pamatuj, pouze trpělivost a píle ti zaručí, že si vybereš správně,“ poučoval ho šedý Strážce a jeho hlas se nesl myslí každého z obrovských tvorů.
„Na to, co tě čeká, tě nikdo z nás nedokáže připravit. Poslední věc, kterou bys měl vědět je, že si musíš dávat velký pozor. Na jednom místě tvého těla se projeví tvé dračí já. Může to být ocas, nebo jen několik supin, to nikdy nevíš, ale jedno si pamatuj. Vše potřebné si ve správnou chvíli vybavíš, nemusíš se bát,“ poučoval ho Krail a několikrát zamrkal.
„Moc děkuji,“ kývl hlavou mladý Pán větru.
„Nastal čas, abychom se rozloučili, dráče, už nemůžeme dál čekat,“ varoval ho král draků.
Ozvalo se hlasité prásknutí. Zničehonic se přímo před Fraiem objevil jakýsi vír, který vyzařoval podivné teplo. Něco ho na tom úkazu fascinovalo. Stříbrné a světle modré barvy ho přitahovaly doslova magnetickou silou. Připomínaly mu jeho vlastní tělo, které před chvílí ztratil. Už do něj chtěl vstoupit, když vtom si na něco vzpomněl.
„ Kraile?“ pokusil se poprvé za svůj život promluvit pomocí hlasivek. Dřív to nepotřeboval, jelikož s ostatními komunikoval pouze pomocí telepatického spojení, jež mezi sebou měli. Jeho hlas zněl poněkud nakřáple, ale něco tam uvnitř mu říkalo, jak má mluvit. Dělal to sám od sebe. Skoro automaticky.
„Ano, dráče?“ zeptal se král a zahleděl se na mladíka.
„A co když se mi něco nevybaví?“ zajímal se Frai.
„Pak se bez toho budeš muset obejít,“ ušklíbl se panovník a ocasem ho jemně postrčil k portálu.
Mladý drak ztratil rovnováhu, udělal několik kroků vstříc neznámu. V té chvíli se mu zatmělo před očima a svět se s ním zatočil. Měl najednou pocit, že se jeho tělo vznáší v úplné prázdnotě. Smysly ho zradily. Nikde nemohl spatřit, cítit ani jakkoli jinak rozeznat nic jiného krom nekonečné tmy. Tento stav naštěstí trval jen krátce. Znenadání se před ním objevil maličký světelný bod. Zpočátku se ni nedělo, to ovšem nemělo trvat příliš dlouho. Během několika okamžiků pocítil, jako by ho nějaká neviditelná síla vtahovala do nitra té podivné zářící věci. To, co Frai ještě před několika okamžiky pokládal za hvězdu, se zvětšilo do takové míry, až světlo zakrylo výhled na tmu panující okolo. Vypadalo to, jako by ho to mělo pohltit. Mladík si v záchvatu paniky rukama, jak oněm malým horním končetinám začal říkat, zakryl tvář. Už se bál, že je s ním konec, když v tom dopadl na něco měkkého a příjemného. Prakticky ihned cítil, jak oblečení, jež měl na sobě, promáčela chladná voda. Až nyní se odvážil otevřít oči.
Jeho zrak jako první padl na zelenou louku s několika osamocenými stromy. Muselo být ráno, jelikož takřka na každém stéblu se leskly kapičky vody a odrážely tak mdlé sluneční paprsky, které se prodíraly skrz listy nedalekého houští. Ptáci zpívali tichou píseň na uvítanou. Jejich hlasy si předávaly zprávu o příchodu Poutníka z jiného světa. Frai sice nevěděl, co přesně tím mysleli, ale předpokládal, že se jedná o něj.
Chvíli se jen tak rozhlížel. Všechno vypadalo docela normálně a přirozeně. Nedaleký kopec se jen zelenal a les na něm také nevypadal nijak nezdravě. Sice bylo velmi zvláštní, že stromy mezi sebou měly dokonale pravidelné rozestupy a ke všemu vypadaly všechny skoro stejně, ale jinak jim evidentně nic nechybělo. Vzduch tu nebyl tak svěží, jako ten jež znal doposud. Cítil z něj něco, co nedokázal identifikovat. Drakovi se zdál těžší, chvílemi ho až dusil, ale i to se dalo snést. A nakonec zvířata. Bylo jich tu velmi málo. Nějaké zpěvné ptactvo, to ano, těch tu létalo dost, ale po zajíci či srnce nebylo ani památky. Podivný kraj, napadlo Strážce, když se rozhlížel kolem.
To největší překvapení ho ovšem ještě čekalo. Naskytl se mu totiž pohled na takové hranaté věci, které rostly přímo ze země. Byly různě barevné a lišily se od sebe tvarem i velikostí. Evidentně je tvořily různé materiály od kamene, přes dřevo až po jakousi průhlednou látku, přes kterou se dalo nahlížet do těch podivných krabic. Město. Různě velká skupina příbytků, které si pro sebe vytvořili lidé, došlo mu po chvíli. A ty divné pravidelné tvary, to jsou domy. V nich lidé přebývají a tráví v nich svůj volný čas, napadlo ho. Odkud to vím? Napadlo ho. Aha, to bude asi to, o čem mluvil Krail.
Asi bych měl jít mezi ně. Lidé nejspíš budou víc tam než tady, řekl si a pomalým krokem se vydal do města. Jeho chůze a pohyby vypadaly ze začátku poněkud nejistě. Na tento druh pohybu nebyl zvyklý, ale stále slyšel v hlavě ten tichý hlásek, který mu napovídal, co a jak má dělat. Když prošel kolem prvních domů, zvládal se už pohybovat docela přirozeně.
Než pokračoval ve své cestě, na chvilku se zastavil. Přemýšlel, co by vlastně mohl dělat. Neznal lidský druh ani jeho zvyky. Proto ho nenapadlo nic jiného, než zkusit prozkoumat toto podivné místo. Zvědavě se díval kolem a prohlížel si každý dům. Evidentně si je lidé zařizovali podle svého vkusu. Asi to bude podobné jako moje jeskyně. Je malá útulná a vysoko v horách. Mám tak přehled o všem, co se děje a ten výhled je k nezaplacení, napadlo draka. To se mu záhy potvrdilo, když v jednom okně zahlédl jednoho z těch lidí. Za normální situace by ho asi zajímal, ale právě ho napadla jedna velmi zásadní věc. Jak asi vypadám já? Zatím jsem se v této podobě neviděl, jen to plandavé, to, jak se tomu vlastě říká… . „Ob-oblečení. Tak nějak to určitě je,“ usoudil a přešel k jednomu domu, který vypadal neobydleně. Byl celý špinavý a na světlých stěnách měl načmárané podivné klikyháky, která Frai nedokázal rozluštit.
Když se zaměřil na svůj odraz, který se odrážel v nepříliš čistém okně, málem mu vypadly oči z důlků. Jeho postava byla hubená, na jeho vkus až skoro vychrtlá. Hlavu mu pokrývalo podivné chmýří, které mu sahalo až po ramena. Vlasy, tak se to jmenuje, vzpomněl si zničehonic drak. „No, alespoň to má přijatelnou barvu,“ zamumlal si pro sebe a dál se se zaujetím pozoroval. Na sobě měl černé oblečení doplněné  něčím, co se velmi podobalo kápi. Kalhoty, které nosil, měly modrou barvu a byly vytvořeny z látky, kterou nikdy v životě neviděl. Na první pohled sice vypadala hrubě, ale ve skutečnosti byla velmi příjemná. A nakonec nohy. Místo, aby měl bosá chodidla a mohl tak cítit spojení se zemí a s její energií, tak jeho nohy obalovala podivná tmavošedá upnutá věc. Po chvilce snažení ze své hlavy vydoloval název té věci. Bota. Pf, boty nebudu mít rád, pomyslel si drak a zhnuseně se oklepal. No nic, už tu nemohu ztrácet čas. Musím co nejdřív najít vhodného člověka a potom rychle odtud. Tento svět se mi nelíbí. Je takový divný. Něco tu není v pořádku, napadlo ho.
Frai zatřepal hlavou a donutil své nohy k dalšímu pohybu. Nyní si to namířil přímo do centra města. Cestou potkal několik lidí, kteří si ho vůbec nevšímali. Jako by snad ani nezaregistrovali, že jsem tu nový, prolétlo drakovi hlavou. Všichni byli oblečení jinak než on. Vypadali příliš uhlazeně a na mladíka to působilo nepříjemným formálním dojmem. Většina z nich vypadala dospěle, jen tu a tam se mezi nimi vyskytl nějaký mladě vyhlížející člověk, který ale svůj zrak neustále upíral na plochou destičku, která vydávala slabé světlo. Neustále se jí dotýkali a vypadalo to, že se na ní odehrává něco velmi zajímavého. Někteří si s ní dokonce povídali a světe div se, ona jim i odpovídala. Asi jsem se vážně zbláznil, nebo jsem při tom přenosu umřel a má duše se ztratila na cestě ke znovuzrození, jinak si toto podivné chování nedokážu vysvětlit, říkal si Strážce v duchu a měl co dělat, aby nezačal kroutit hlavou.
„Zatím to vypadá, že tady asi sotva najdu to, co potřebuji,“ povzdechl si tiše drak a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Ani si totiž neuvědomil, že ho dav, k němuž se přidal, zavedl na nějaké neznámé místo.

Tak jak se vám zatím povídka líbí? Liší se to hodně od toho, co píši normálně. Snad to nebylo ku škodě, ale můj pomaturitní mozek si někdy dělal trochu co chtěl 😂