Divoký vítr

Kapitola III.

Ale to bylo přirozené narozdíl od zvuku, který ho probudil.

Jeho bystré oči po krátkém hledáním zachytily pohyb. Ihned se podíval tím směrem a spatřil několik lidí v zeleném oblečení. V rukou třímali podivné dlouhé věci a neustále s nimi přecházeli ze strany na stranu. Kolem nich běhala malá zvířata a neustále vydávala jakési zvuky. Ale to bylo přirozené narozdíl od zvuku, který ho probudil.
Najednou se lesem rozlehla strašlivá rána. Jeden z nich zajásal a vyazil k něčemu, co Frai neviděl. Tak tohle vůbec nevypadá dobře. Tady už nebudu ani minutu, pomyslel si a rychle vyšplhal ze své sítě. Přelezl na vedlejší strom, natáhl ruku před sebe, větve se rozpletly a vrátily se do své původní velikosti.
Rychle se sešplhal dolů ze stromu a opatrně se plížil ven z lesa. Nikdo ho neviděl ale i tak měl obavy z těch dlouhých hlasitých věcí. Sice nevěděl, co způsobují, ale necítil se tam ani trochu bezpečně. Během přemýšlení o tom, co viděl, došel až do města a bezcílně se tam toulal.
„To ses odvážil po tom včerejšku ještě přijít? A já si myslela, že tvá hrdost už utrpěla dost?“ ozval se za ním známý velmi otravný hlas. Frai se otočil a znechuceně se podíval na dívku, kterou potkal včera.
„Co po mě chceš,“ zeptal se prostě.
„Nic, jen jsem se ti chtěla trochu pomstít. Mě nikdo neodmítá. A už vůbec ne nějaký namyšlený cizinec“ prskla a dívala se na něj svýma zelenýma očima.
„Nechápu, co tím myslíš. Nikdy jsem se k tobě nechoval povýšeně, tak mě laskavě nech na pokoji. Mám i lepší věci na práci,“ odbyl jí a šel dál.
„Blbečku, co si o sobě jako myslíš? Že si sem nakráčíš a budeš se tu jen tak promenádovat?“ soptila.
„Pokud vím, nevlastníš půdu, po níž chodím. Mohou sem všichni bez rozdílu, tak si hleď svého,“ odpověděl a nadále jí ignoroval. Šel, kam ho nohy nesly a ani nad tím nepřemýšlel. Najednou došel k malému zatravněnému prostoru uprostřed města. Místy tu stály stromy a podivné stavby. Většinou byly ze dřeva, kovu nebo barevných různě tvarovaných věcí. Nevěděl z čeho to je, ale kámen to nebyl. Chvíli se rozmýšlel co dělat, ale nakonec se jen posadil na nedalekou lavičku.
Jen tak pozoroval přírodu okolo. Zdálo se, jako by se přizpůsobila podmínkám, v nichž vegetovala. Ptáci klidně posedávali na větvích a zpívali. Veverka na nedalekém dubu zvědavě hleděla na draka a několikrát zamrkala.
Najednou zaslechl nějaké hlasy. Stále se přibližovaly a Strážce se zvědavě rozhlédl. To, co uviděl, ho překvapilo. S několika dospělými sem mířilo mnoho malých dětí. Zpočátku šly ve dvojstupu a chovaly se docela klidně. Jakmile je jejich opatrovatelky dovedly na zelenou louku, začaly běhat, skákat a navzájem se honily. Byly malé hravé a neuvěřitelně roztomilé. Tu a tam někdo spadl, ale zase se hnal dál. Jiné se rozběhly k těm divným konstrukcím a začaly po nich lézt, nebo se na nich houpaly. Působilo to kouzelně a mírumilovně. Přesně to potřeboval.
Čas se rozběhl jako dostihový kůň. Frai se seznámil s vychovatelkami a hrál si společně s dětmi. Pomáhal jim na prolézačkách a vesele s nimi skotačil. Po několika hodinách děti odešly a nahradily je o něco starší děti ze základní školy. Všichni už vypadali nějak jinak. Na rozdíl od těch mladých jen posedávali, všichni vytáhli ty malé věcičky, které zpozoroval u dospělých, a začali na nich něco dělat. Občas na sebe něco pokřikovali, ale jinak nic jiného nedělali. Jejich učitelka se je sice snažila donutit k nějaké činnosti, ale takřka nikdo na ní nereagoval. Až po několika minutách si Stříbrný vítr všiml, že dál od ostatních sedí nějaký chlapec a smutně na ně kouká. Po chvíli ho to už přestalo bavit, přešel k nedalekému stromu a vylezl na něj.
„Petře, co to tam zase děláš,“ okřikla ho slečna v černém kostýmku a přešla ke stromu.
„Ale paní učitelko, vždyť víte, že se mi nic nestane,“ zavolal na ní chlapec. To draka nanejvýš zaujalo. Proč nedělá to co ostatní? Pomyslel si a pomalu šel k nim.
„Slez dolů prosím. Co kdybys spadl? Víš, jak bys dostal od maminky vynadáno?“ ptala se ho.
„Nedostal, řekla by mi, že jsem tam neměl lézt. Už mě přece zná,“ zasmál se chlapech a vesele kýval nohama ve vzduchu.
„To ale nic nemění na tom, že je to nebezpečné,“ stála si za svým učitelka.
„Tak ho nechte, zkusím mu domluvit,“ usmál se na ní Frai.
„A ty jsi kdo? Nikdy jsem tě tu neviděla?“ nechápala slečna a nedůvěřivě si ho prohlížela.
„Mé jméno je Frai a jsem tu na prázdninách. Věřte mi, dřív jsem to také dělal. Bude mnohem jednodušší, když tam vylezu a promluvím si s ním,“ vysvětlil jí Strážce a vložil do těch slov trochu magie.
„Dobře, ale kdyby se ti to nepovedlo, zavolám rodičům. Tohle už překračuje všechny meze,“ mumlala si pro sebe žena a odešla zpět k ostatní žákům. Ti se jen ušklíbali a tu a tam pronesli nějakou poznámku.
Frai na nic nečekal a hbitě se vyhoupl do koruny stromu. Chvíli si chlapce jen prohlížel a hodnotil ho. Nebyl moc starý. Neměl odhad na lidský věk, ale soudil, že se stále nedostal do toho otravného věku, kdy by každému jen lezl na nervy. Zatím byl stále dítětem. Černé neposedné vlasy mu padaly do modrých očí a zvědavě si draka měřily. Postavu měl spíše hubenější a vyšší. Až nyní si Strážce všiml, že v ruce svírá jakousi knihu s barevnou obálkou. Na přebalu měla stvoření, které velmi připomínalo draka.
„Ahoj, co tu děláš tak sám? Proč nejsi s nimi a nehraješ si s tou plochou věcí?“ zeptal se.
„Cože? Myslíš mobil?“ nechápal kluk a v očích se mu objevilo pobavení.
„No, asi ano,“ pokrčil drak rameny.
Chvíli bylo ticho, ale v tu ránu se oba rozesmáli.
„Jsi zvláštní,“ poznamenal chlapec. „Já jsem Petr, ale to už asi víš,“ ušklíbl se.
„Ano, došlo mi to, ale neodpověděl jsi mi.“
„Nebaví mě to. Mám raději knihy. Hlavně fantasy. Říká se totiž, že člověk má jen jeden život, ale ten kdo čte knihy jich má tisíce,“ usmál se kluk. „A taky mám rád lezení po stromech. Moji rodiče stále jen sedí doma a to já fakt nesnáším, víš?“ postěžoval si Petr.
„Chápu. Já taky nikdy neposedím,“ přiznal Frai.
„Raději už slez, ať z toho nemáš problémy, já už musím jít. Věřím, že se ještě potkáme,“ usmál se na něj drak a slezl. Chlapec ho následoval se zmateným výrazem.
„Ty už jdeš?“ zeptal se.
„Ještě si musím něco zařídit. Slíbil jsem, že dám vědět svým kamarádům. Nechci, aby o mě měli strach. Zatím se měj,“ mávl na chlapce Stříbrný vítr. Kývl na učitelku a odešel. V jeho nitru se zatím všechno bouřilo. Teď si byl jistý. Ucítil tu magii. Vycházela přímo z toho hocha. Jeho přímočará povaha a touha po dobrodružství draka fascinovaly. Věděl to. To ten mladý kluk bude jeho jezdec. Už zbývalo jen jediné. Sblížit se s ním a přimět ho, aby s ním odešel. Což nebude snadné, povzdechl si drak v duchu.
Opatrně se plížil městem a snažil se působit nenápadně. Nerad by zase na někoho narazil. Ne teď, když měl tak dobrou náladu. Venku si konečně oddechl. Nechápal, proč lidé stále jen trčí mezi domy a nejdou trochu na čerstvý vzduch, ale vyhovovalo mu to. Chvíli přemýšlel, co bude dělat. Nakonec se jen natáhl do trávy a relaxoval. Užíval si, jak mu na tvář dopadají sluneční paprsky a nechal se unášet svými představami o létání. Už se tak moc těšil, až zas ucítí vítr, který mu bude hladit šupiny. Na rtech se mu bezděčně usadil úsměv.
„Bude to úžasné,“ zamumlal si pro sebe Frai.
„Co bude úžasné?“ zeptal se ho známý hlas a Strážce se již podruhé za tento den vylekal. Ve svém zamyšlení ani nepostřehl, že za ním někdo přišel. Prudce otevřel oči a posadil se. Obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Tentokrát však spatřil přátelskou tváři s milým úsměvem.
„Zdravím Petře, co tě sem přivádí?“
Ten se hned usadil vedle něj a také pozoroval oblohu. „Nic, jen jsem chtěl jít do lesa a najednou jsem tě zahlédl. Bydlím kousek odtud, víš?“ řekl a hlavou kývl k nedalekému domu na kraji města. Drak s přikývl a hned mu to došlo. Byl to ten samý dům, kde včera zahlédl to dítě. Takže to byl on? Že by mě doopravdy viděl? Mohla to způsobit ta magie, která v něm dřímá? Zamyslel se drak.
„Úžasné bude to, že jsem konečně našel to, co jsem hledal,“ zazubil se na něj Frai.
„A co to je?“ vyzvídal chlapec a svraštil obočí.
„Máš rád draky, že ano?“ ujistil se Strážce a šibalsky na něj mrkl. Tak teď nebo nikdy, řekl si Stříbrný vítr v duchu.
„Jistě,“ kývl hlavou hoch. „Snad mi nechceš naznačit, že tu někde schováváš dračí vejce, protože to bych ti nevěřil,“ pronesl skepticky.
„Ne, nic takového nemám. Sháním dračího jezdce,“ vysvětlil mu Frai a tvářil se u toho zcela vážně.
„Tak to je vážně hloupý vtip. Jestli si myslíš, že si ze mě budeš dělat legraci jako všichni ostatní, tak to se pleteš,“ odsekl Petr a zvedl se. „Ach jo, proč jsem sem chodil. Myslel jsem, že jsi jiný, ale asi jsem se spletl,“ zakroutil hlavou a už chtěl odejít.
„Počkej!“ zavolal na něj drak a jeho hlas byl nyní o mnoho hlubší. „Myslím to vážně“ řekl a uvolnil svou magii. Ta se ihned zformovala do tvaru draka. Jeho postava byla sice průhledná, ale i tak si zachovávala svou stříbrnou barvu. Když pohnul svým lidským tělem, jeho energie to zopakovala. Oči mu vzplály bílým světlem a rukáv od mikiny se mu trochu vykasal a odhalil tak několik šupin, které po celou dobu skrýval.