Svícny už zhasly,
ve světnici je tma,
tam kdesi v dáli,
kde spolu jsme si hráli,
kde před tátou se schovávali,
už je tma.
Už spí krajina pod oblohou,
leží mi tu u nohou,
stalo se to náhodou,
že zhasly moje svíce,
kouř teď plní moje plíce,
moji mysl zase strach,
že možná jsem to já,
ten vrah.
Už spí i tma.
Něžně mě objímá,
o mě se zajímá,
snad vidí mě jejíma očima.
ČTEŠ
Mě se nezbavíš
PoesíaSbírka básní a zpráv pro abstrakce kterých se nikdy nezbavíme. Věci které nás tíží, nebo nám dávají sílu. Ale převážně věci které nám svážou ruce a nedovolí létat.
