Být z poloviny démon má spoustu úskalí, o kterých se v komixech a filmech nemluví.
Hlavní z nich jsou určitě moje rohy. Jsou malé a děsně ostré a musím na nich nosit molitanové kostky, když jdu spát, abych nepotrhal polštáře. Stejné řešení měla taky tehdy ta situace s tělocvikem ve škole - v páté třídě se mi podařilo nešikovně narazit na spolužáka a způsobit mu tři stehy na každé straně břicha... po tomhle incidentu mě tělocvikář odmítal nechat cvičit, "dokud si to nesundám". Musela to řešit teta, jak říkám mojí adoptivní mámě, na třídních schůzkách. Takže už tři roky nosím při tělocviku jako blbec na čele dva kusy molitanu...
Ohledně školy: po čtvrté třídě domácí výuky jsem konečně začel navštěvovat občejnou lidskou školu. Teta mě nechtěla pustit, protože neměla tušení, jak by zakryla všechny ty znaky toho, že nejsem člověk - rohy, ocas, oči - ale vmísila se do toho Tiara, moje biologická máma, která tvrdila že je to jedno, že si jenom budou myslet, že jsem "nějaký pošuk". Na což nakonec taky nedošlo, protože mojim jedenáctiletým spolužákům moje rohy připadaly pěkně cool. Nebo mě prostě přijmuli, protože místo ocásku třídy už bylo obsazeno, kdo ví.
Takže to je teda můj školní týden - ta Hærmská strana mojeho života. Ta jaksi normálnější. V pátek nebo sobotu Tiara zazvoní na náš dům, prohodí pár slov s mojí rodinou zatím co se balím, a když hodím kufr do auta, odjíždí se do pekla za tátou.
Cool věc na pekle je, že neexistovalo do sedmého století. Teprve s rozkvětem křesťanské církve jako nástroje poslušnosti si dokázali démoni úředně vydobít právo něco takového provozovat, toť podle takzvaného "zákonu mýtů", který garantuje legálnost všeho, čemu věří dostatek Hærmčat. Démoni o své peklo bojovali od té doby co koncept místa kam chodí duše trpět existoval, což má velice jednoduchý, nešlechetný důvod -- chytané Hærmské emoce jsou tak žádané, že se staly široce uznávaným platidlem.
Z toho vyplívá, že peklo je už nějakých 1300 let nejbohatší místo multidimenzí. Kapitalistický ráj, pokud jste teda součástí jedné ze zbohatlických démonských rodin, co pekelné společnosti vedou. Což můj otec - a tím pádem i já - jsme. Takže yay, hádám.
Další cool věc na pekle je, že jede podle evropského času.
Což prakticky znamená, že se musím potýkat se sedmihodinovou změnou časových pásem každý pátek, což NENÍ yay. To je všechno ostatní než yay. V neděli je totiž škola a já mám rozdrbaný spánkový režim, a říkejte mi že jsem šprt, ale to NENÍ ok. Spánek je důležitý pro správný vývoj dospívajícího organismu!!! Nechte mě spát!!!!
Nedělní škola je... taky ne yay. Poloviční démoni jsou z nějakého legálního důvodu který si nepomatuju v pekle pěkně častí, takže mají vlastní nedělní hodiny, které jsou hlavně o právu a zákonech. Jsou to nudné věci. Říkají, že máme lepší vlastnosti, jako když se ze železa dělá přidáváním jiných prvků ocel, ale já jsem si pěkně jistý že nás udržují okolo, protože za nás dostávají dotace. Obvykle to vypadá tak, že starší dítě je křížené a mladší čistý démon, který potom dědí společnost.
Taky mám mladšího, čistě démonského bratra - Alzeira Mikaela. Máme pěkně vzájemný vztah, a to čirou nenávist. Já ho nesnáším, protože je to spratek, on mě asi protože mi závidí mozek nebo něco. Právě kvuli němu trávím většinu volného času v pekle někde ve městě, v knihovně nebo jinde venku.
U tety mám taky sourozence. Tři sestry. Jsou adoptované, ale stejně s němi vychazím tisíckrát líp než s Mikem. Miko je hajzl, ony jsou jenom divné. Nejmladší je Wendy - je pravděpodobně nějaký vlkodlačí hybrid nebo něco. Je jí devět, má děsně ostré zuby a vlčí uši, její tělo je pokryté srstí a odmítá jíst v sedě. Teta ji našla doslova v popelnici. Potom je tady Daisy, jenom o pár měsíců starší než já. Na zádech jí sedí křídla. Nepoužitelná křídla, abych to ujasnil. Daisy byla kluk a jmenovala se Dennis a teta se toho odmítá vzdát, protože "člověk si přece vlastní pohlaví nevybere". Je poslední, kdo jí ještě říká jejím původním jménem. Většinou se straní společnosti a její oblíbená zábava je hrát na elektrickou kytaru a jinak emařit ve svém pokoji a nadávat, když jí tam někdo vleze. A konečně, tetina nejstarší adoptovaná dcera, Ayla. Ayla nemá chodidla ani dlaně a pohybuje se levitováním několik centimetrů nad podlahou. Má obří oči se stále rozšířenýma, nepřirozenýma zorničkama. Nikdy nemrká. Obličej jí lemují dlouhé černé vlasy a třešnička na dortu je její malý, děsivý úsměv, který tam málokdy není. Mluví pouze v krátkých trhaných frázích a jí jenom hrášek z konzervy jedné specifické značky. Popravdě je asi moje oblíbená sestra.
Nutno je podotknout, že jsem tetino jediné legálně adoptované dítě a tyhle tři nemají v Hærmském světě co pohledávat, natožtak tu bydlet. Teta říkává, že je přece nemohla nechat někde vyhladovět, když má takový velký, prázdný barák a upřímně, to dává smysl.
Vidím ji a otce před očima jako pravé opaky - teta dělá morálně správné, nelegální věci, a táta dělá (jako ředitel jednoho z pekelných spolků) věci legální, ale absolutně morálně nepřípustné. Tiara leží na škále uprostřed, protože její akce jsou oboje nelegální a nemorální, a ještě k tomu si to užívá.
Mimochodem, od Tiary mám jednoho sourozence taky, jenom o něm nerad mluvím. Dlouho jsem si myslel, že doopravdy neexistuje a moje matka mi jenom věší bulíky na nos, protože mi přišlo příliš ujeté, aby vám snažení se o fotku nějakého dítěte usmažilo foťák, ale po nějakých dvou letech mi došlo, že si asi fakt srandu nedělá. Pořád jsem ho ještě neviděl, ale vím o něm následující:
• říká mu Jake, což není jeho pravé jméno. Jeho pravé jméno nedokáže fyzicky vyslovit. Říká, že "v podstatě zní jako Jake", což nevím jak si vyložit.
• naučil se chodit třikrát, protože tady byly tři způsoby, kterými chodit mohl.
• od té doby, co ho má, se nikomu v tom domě nezdál jediný sen.
• Tiara se pořád ještě nedopočítala finálního čísla jeho očí. (Nicméně mě ujišťuje, že jsou všechny hrozně roztomilé.)
• nepřijali ho do školky.
• mohl a nemusel sežrat celého koně. (Tiara mi ohledně tohohle odmítla vyjasnit detaily)
• jeho kousnutí má podobné účinky jako čistý pervitin.
• je ve skutečnosti hrozné zlatíčko.
Nikdy se ani slovem nezmínila o tom, kdo je jeho otec, a upřímně mám už tak rok strach se zeptat. Takže jo, o Jakeovi nerad mluvím a nerad o něm přemýšlím.
Být z poloviny démon má spoustu úskalí, o kterých se v komixech a filmech nemluví.
●●●●
Stick with me, příští kapitolu konečně začíná zápletka. xd
