Dorazili jsme o půl osmé ráno pekelného času.
S Tiarou jsem se pořád ještě nebavil, takže jsem si sám vytáhl kufr z auta a nechal ho na cestě, aby se o něj postarali tátovi služebníci, a oddupal jsem nahoru do svojeho pokoje bez nějakého rozhlížení se.
Převlekl jsem se (v pekle je ve dne vždy 24°C a v létě 14°C, polojasno - kromě pondělí, kdy jsou bouře a zůstává se doma. Hærmská země je opravdu nehostinné místo z pekelného pohledu) a hodil sebou na postel s hlasitým frustrovaným zavrčením. Skoro mě pohltily moje obří polštáře. Tenhle víkend je příšerný... ten pocit se ještě prohloubil, když jsem jaksi automaticky sáhl do kapsy pro mobil a uvědomil jsem si, že jsem ho nechal doma. Co tady budu dělat?!
Možná je to tak lepší, ozvalo se něco z hloubky mě. Možná že ti neprohlížet Kateiny sociální sítě pomůže zapomenout.
Nic takového bych nedělal, oponovalo moje vnější já agresivně.
Notak, jsem doslova ty, vím co jsi chtěl a nechtěl dělat.
S tím jsem se zase zvedl a vykráčel pryč z pokoje, vyhnul se širokým obloukem Mikaelovi v našem druhém obýváku, a ven z domu zadním vchodem. Naskočil jsem na ten elektrický longboard, co jsem dostal na narozeniny (Hærmské výroby, vzhledem k tomu že Hærmčata jsou doslova jediné bytosti co něco takového vymýšlí a vyrábí) a jel přímo do města.
Knihovna je pravděpodobně to nejlepší místo v pekle. Má dvacet třicet jedna pater a člověk nepotřebuje kartičku. Dalo by se tam ztratit... můj oblíbený zábavný fakt, který bych říkal všem svým Hærmským kamarádům kdyby to bylo legální na ní je, že mají speciální patro pro hærmskou literaturu, hlavně fantasy. Je to pro čistě nehærmské bytosti trochu jako číst staré scifi. Je to... oblíbené. Takže do té sekce nechodím, protože je tam příliš moc lidí.
Dojel jsem obřím páterosterem do šestého patra, chytnul nejbližší teen fikci co zachytila můj pohled a zalezl do úzké chodbičky na mé oblíbené široké křeslo. Nezáleželo na tom, co budu číst nebo jaké kvality to bude - hlavně abych nějak zabil čas. To jsem si myslel.
Byl to do Hærmského prostředí zasazený příběh o holce, která bydlela v malém bytě a její rodiče byli divně zaujatí proti všem psům. Můj osud mi pravděpodobně hází do klína věci, co mi budou připomínat Stormy, huh, pomyslel jsem si a pokračoval ve čtení, protože jsem si asi chtěl dokázat, že se mě to nedotýká nebo něco. Jednoho dne byla s přáteli u řeky a uviděli tam nějaký plavoucí pytel, tak ho vylovili a jasně, jasně že šlo o štěňata. Potom tam byla příšerně dlouhá scéna, jak se dohadovala s kamarády o tom jednom zvířeti co zůstalo naživu, a z nějakého důvodu ho hlavní hrdinka chtěla domů, i když věděla, že její rodiče budou vyvádět. Vzal si ho nakonec někdo jiný, kdo ho taky musel nakonec dát pryč, potom se ukázal crush hlavní postavy a já celkem čekal že ten bude ta osoba co zachrání den, ale nakonec ne. Nakonec byl jenom jeho otec u toho, jak divocí psi smrtelně pokousali starší sestru hlavní postavy, o které vůbec nevěděla - to bylo pro čtenáře, aka pro mě, jako rána do obličeje, protože ta kniha byla do teď docela lehká a zvrhla se z ničeho nic. Protagonistka se pokusila své rodiče přesvědčit, že psi jsou dobří a její rodiče nechali to zvíře uspat. Teprve potom, co se pokusila spáchat sebevraždu, úplně na konci knihy, se to otočilo - záhadně a kompletně nelogicky změnili své názory, omluvili se a pořídili jí psa jiného.
Měl jsem pocit, jakoby ta sebevražda měla být pravý konec, ale někdo to tomu kdo ten příběh napsal zatrhl a donutil ho to "spravit"... Zaklapl jsem knihu a otočil ji, abych se mohl podívat na jméno autora. Emmoly de Arnstrət. To znělo jako trollí jméno.
Měla by sis najít lepší vydavatelství, Emmoly.
S tím jsem vstal, strčil jsem knihu do regálu a nepříjemně jsem se rozhlédl. Nevím proč vždycky skončím v sekci teen fikce... je mi třináct! Už jsem z příběhů o první lásce vyrostl! Měl bych jít objevovat nebo tak.
S tím jsem opustil šesté patro a zas nastoupil do páteru. Sledoval jsem, jak se čísla líně mění na rámu výtahu. Bylo mi celkem jedno, kde vystoupím a co tam budu dělat.
Nakonec jsem vylezl v devatenáctém patře. Devatenáct je hezké číslo... moc jsem se nerozhlížel a zalezl mezi police.
Knihy tady byly tlusté a kožené, často se znaky kterým jsem nerozuměl nebo úplně bez popisku. Celý centrální regál byl do hněda, jenom někde vykukovala nějaká červená nebo béžová.
Možná kvuli mojemu zájmu o barvy a o estetiku mě zaujala jedna z postranních uliček. Byla plná zelených, relativně tenčích knih, z nichž každá měla na hřbetu pruh chlupaté, měkké látky. Bylo jich tam spousta - pravděpodobně to byla sada učebnicí nebo tak. Vydal jsem se podél police, pomalu prsty přejíždějící přes ten jeden příjemný kousek. Přitom jsem četl názvy - jep, totálně učebnice.
Mágové a o nich.
Magické výrazy 1.
Magické výrazy 2.
Magické výrazy 4.
Média a o nich.
Měsíční fáze, jejich význam a využití.
Napoleonova kniha osudu.
Neuropatie.
Nekromancie nižší a užitečná.
....
Nekromancie nižší a užitečná.
Jakoby mi někdo zamrazil krev v těle. Najednou se mi do hlavy nahnalo všechno, nad čím jsem už skoro přestal přemýšlet. Můj sen, ta jedna fotka Stormy, spící Charlien obličej, to co mi řekla máma. "Ty a jenom ty dokážeš udělat někoho šťastného"...
Cítil jsem se jako kriminálník, když jsem tu knížku opatrně vytahoval. Byla ošuntělá a užívaná a na obalu byla kočka a dvě květiny, jedna zvadlá a druhá ne. Vydavatelství Trygnáda, napsali Jirhew Gerz a Aaklaslian Q. Slunečný, (Démon a elf podle jmen,) rok vydání 1998. Nalistoval jsem na obsah.
1 - Úvod do nekromancie (str. 3)
1.1 - Pomůcky a nutnosti (str. 13)
1.2 - Lehká a těžká nekromancie (str. 24)
1.3 - Posmrtné změny (str. 37)
1.4 - Legálnost (str. 40)
2 - Nekromancie nejnižších bytostí (str. 89)
2.1 - Prvoci (str. 102)
2.2 - Bakterie (str. 108)
2.3 - Plísně a houbová hmota (str. 111)
3 - Nekromancie rostlin (str. 119)
3.1 - Tráva a drobné rostlinstvo (str. 131)
3.2 - Magické rostlinstvo (str. 134)
3.3 - Vysoké rostlinstvo (str. 139)
3.3.1 - Sekvojové zásady (str. 140)
4 - Nekromancie drobného zvířectva (str. 141)
4.1 - Strunové zásady (str. 150)
4.2 - Nekromancie hmyzu (str. 151)
4.3 - Nekromancie těžce magických bytostí (str. 152)
4.3.1 - Bezpečnost (str. 156)
4.4 - Nekromancie ptáků (158)
4.4.1 - Malí ptáci (158)
4.4.2 - Velcí ptáci (160)
4.5 - Nekromancie psů a vlků (162)
Konečně! Dál jsem ani nečetl a nalistoval na stranu 162. Vykoukl na mě náčrt labradora, nějaké runy a pět odstavců plných výrazů, kterým jsem rozumněl sotva z poloviny.
Upřímně jsem to čekal těžší. To určitě neznamenalo, že to bylo jednoduché - ale v nedělní škole jsme totálně dělali podobně složité věci a určitě bych to zvládl, kdybych si to pořádně prostudoval. A... kdybych chtěl. Možná bych to dokázal bez toho, abych něco kradl. Možná bych mohl--
"Hej, tohle patro není pro Nečisté, škvrně."
Zaklapl jsem knihu a prudce jsem se otočil. Za mnou stál se založenýma rukama mladý démon v černozeleném plášti, možná dvaceletý, a povýšeně se na mě šklebil. To ve mě rozdmýchalo vztek, protože to byl prostě a jednoduše rasismus, a taky strach, protože byl ten týpek tak dvakrát vyšší než já.
"Nevím kde je to napsané." Odsekl jsem, přitiskl jsem Nekromancii nižší a užitečnou k hrudi a rychle odkráčel z té situaci pryč naštvanými a vyděšenými kroky.
Teprve až jsem nastupoval do páteru, došlo mi, že jsem tu zelenou knihu měl vrátit. Ale za prvé jsem se za tím rasistou už nevracel, a za druhé... jsem se za tím rasistou už nevracel. Jo, vůbec to není tak, že bych přemýšlel nad tím, že bych se pokusil vyvolat toho psa BEZ duše.
Snažil jsem se nedívat knihovnici do očí, když jsem si tu učebnici nechával půjčovat. Cítil jsem se jako kriminálník.
●●●
Musel jsem posunout počet podkapitol v téhle nadkapitole na 6, protože i když jsem to měl naplánované, nevlezlo se mi to tam a nechci dělat kapitoly 6000 slov jako erim. Xd taky jsem to př3jmenoval na Stormy, protože Psí Věc zní mizerně, cmon.
Edit: zvrhlo, páteroster
