Stojím uprostřed školní šatny. Je úplně opuštěná. Musím udělat tu věc.
Slyším nekonečné hučení ve stěnách a tichý vzlykot. Proč slyším tichý vzlykot? Musím udělat tu věc.
Hledám zdroj pláče. Neměl bych ho hledat, to vím. Je to Charlie. Co když se mi nebude líbit, co najdu? Navíc nemám čas. Musím udělat tu věc.
Konečně ji nacházím - leží mezi skříňkami v kaluži krve. Chybí jí celá spodní část těla. Dlouhé zrzavé vlasy jsou slepené do chumlů a něco svírá v náručí. "Charlie?" Zavolám na ni. Už nejsme v šatně, ale temno zůstává. Charlie se lekne, přestane vzlykat, a zvedne na mě pohled. Věc je zapomenuta.
Čekám, že na mě zaútočí - přece jenom mi nemá jediný důvod věřit. Jenomže ona sklopí pohled a v jediném gestu naprostého odevzdání mi odhalí, co to drží - malou, krvavě mokrou růžovou věc se čtyřmi končetinami a malým, téměr lidským obličejem. Je to její pes, tak zrůdně zavražděný. Cítím teplo na svém obličeji. Charlie mi právě ukazuje svou nejzranitelnější stránku... Charlie mi věří.....
Probudil jsem se do jasného, studeného dne a z mojich očí se nekontrolovatelně valily slzy. Prudce jsem se posadil na posteli a začel si snažit je utřít do něčeho, co nebyly peřiny. Wow, wtf. To byl.... divnější sen než normálně. Na jazyku mi pořád ulpívalo to matoucí, hluboké dojetí toho, co se tam stalo. Polomrtvá Charlie co nevypadala jako Charlie mi ukázala svého mrtvého psa... který vypadal jako lidský potrat, z nějakého důvodu. Byl jsem ohledně toho tak šťastný, že jsem brečel. Wow. Mělo to nějaký hlubší význam?... uvědomil jsem si, že nad tím nechci přemýšlet.
Přelezl jsem, opatrně, aby mě nikdo neviděl, do koupelny, a opláchl si obličej. To abych mohl předstírat, že se celá ta věc s probuzením se s pláčem vůbec nestala. Necítil jsem se, jakože se chci s někým ještě potkat, tak jsem se převlekl, sundal z hlavy molitan, a šel zpátky do pokoje sbalit si věci na víkend.
Když jsem skončil, bylo skoro půl dvanácté. Stáhl jsem kufr pod schody a šel se povalovat na gauč.
Ayla má takový zvyk stávat před televizí a dlouhé hodiny sledovat animované seriály. Vzhledem k tomu, že nikdy nesedí ani neleží z nějakého důvodu, je gauč volný pro válení, pokud vám nevadí animáky a její občasné extrémně děsivé zachichotání. Kdybych ji neznal, přísahal bych že vylezla z nějakého japonského hororu. Takže gauč je moje obvyklé místo. Chvíli jsem sledoval s ní, ale brzo mě to přestalo bavit, tak jsem vytáhl telefon. Tiara mi psala, že se objeví kolem jedné hodiny, což byl obvyklý sobotní čas, a taky se mi ozvala Kate - jestli bych jí teda nemohl poslat tu fyziku.
Nahlas jsem zavrčel nad tou představou, že budu muset vstávat a jít nahoru, což mi vysloužilo malý moment Ayliné pozornosti.
"Sry, nebylo na tebe."
Objasnil jsem jí rychle a zmizel z obýváku.
Kate je takový ten člověk v přesném středu spektra popularity. Její neustálé sdílení všeho na sociálních sítích a sportovectví jí táhnou k populární straně, ale její nesnesitelná ukecanost, neopětované nutkání bavit se s úplně všemi a secondhandová móda ji těžce shazují zase zpět. Charlie je její nejlepší kamarádka. Bodů popularity má podobně jako ona, s tím že její tišejší a jaksi uzavřenější povaha funguje jako oboje mínusové a plusové číslo. Přitom to není tak, že by nevěděla věci nebo se sebou nechala máchat, prostě jenom daleko víc myslí, než mluví. Neříka a neukazuje věci jenom tak z legrace. Jsou skvěle doplňující se dvojka - Charlie něco vymyslí, její koutky sebou zacukají nahoru, zatahá Kate za rukáv a něco jí pošeptá, potom se spolu potutleně zachichotají. Další věc kterou člověk ví je, že Terrance byl nalezen přiizolepovaného v kabince dámských záchodů a odmítá prozradit, co se stalo. Ty dvě k sobě patří.
