"Můžeš to donést na čtyřku?" Podal jsem číšníkovi dvě latté a sám se jal utřít trochu bar. Otevřeli se dveře a já vzhlédl, abych spatřil to nejnádhernější stvoření jaké jsem kdy viděl.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Aby jste pochopili... Jak bych ho popsal? Krátké hnědé vlasy, dokonalý obličej s ještě dokonalejšími plnými rty. Perfektně padnoucí oblek... Asi jste to ani tak moc nepobrali, ale to je fuk. Rozhlédl se po kavárně a šel si sednout dozadu. Vytáhl si notebook a... "Halo?" zamával mi před rukou Tae. "Promiň, co?" zeptal jsem se ho a směřoval svůj pohled na něho. "Říkám, že tedy jdu. Děkuju, že to za mě vezmeš." Překvapeně jsem se na něho podíval. "Co? Už? Nemůžeš obsloužit ještě pětku?" zeptal jsem se ho prosebně a on se na mě překvapeně podíval a pak se zadíval na daný stůl. "Promiň, ale Kook už je venku. A nevím, co proti němu máš. Je to jen nějaký podnikatel." Nechápal a odešel do šaten, aby se převlékl. "Jo, ale nádherný podnikatel." Zamumlal jsem si pro sebe. "Říkal si něco?" vykoukl HoSeok z kuchyně a já jsem zavrtěl hlavou. "Ne. Nic jsem neříkal." Zavrtěl jsem hlavou a vydal se mezi stoly. "Dobrý den. Co si dáte?" postavil jsem se nervózně ke stolu toho podnikatele. Sjel si mě nejprve hodnotícím pohledem a až pak se mi zase zadíval do tváře. "Čokoládové frappucino, prosím." Kývl jsem a odešel jsem mu ho připravit. Cestou jsem sebral nějaké špinavé nádobí, které jsem dal HoSeokovi a sám se jal připravovat jeho frappucino. "Zvládneš to tu sám, nebo ti mám pomoct?" Vykoukl z kuchyně HoSeok, když jsem zrovna poléval šlehačku na frappucinu čokoládou. "Zvládnu." Kývl jsem. Chtěl jsem sice, aby někdo obsloužil toho muže. Někdo, kdo není já. Ale to jsem svéu šéfovi říct nemohl. Sice býval v pohodě, ale tohle by mi u něho neprošlo. Rozešel jsem se tedy poraženě znovu k jeho stolu, když jsem zakopl o židli a letěl jsem k zemi. Frappucino k mému zděšení, kromě toho, že bylo na celé zemi, přistálo i v klíně hnědovláska. Vyjekl a vyskočil na nohy. Podíval se na svoje kalhoty a pak na mě. "Já... Já se hrozně o.. omlouvám..." Škrábal jsem se na nohy a s mojí šikovností jsem si samozřejmě zabořil střepy do dlaně. Sykl jsem. "Počkej. Ukaž." Zarazil mé zběsilé vstávání onen muž a pomohl mi na nohy. "Musíš si to ošetřit." Řekl s pohledem na mojí ruku. "Já se hrozně omlouvám. Zaplatím vám čistírnu... Cokoliv..." Mumlal jsem. "To je v pořádku. Šofér mě odveze a s čistírnou si nedělej starosti." Zavrtěl hlavou, něco prohodil do mobilu, který si zrovna přiložil k uchu, popadl notebook a zmizel z kavárny. "Co se stalo?" Zeptal se HoSeok, který ke mně zrovna došel. Jen jsem zavrtěl hlavou a šel si ošetřit tu ruku, abych mohl uklidit ten nepořádek.
O týden později:
"Zítra se vrací Tae. Zvládneš to tu dneska sám? JiMin je nemocný." "Jasně." Kývl jsem a dál jsem se věnoval přípravám objednávek. Dneska je čtvrtek a to tu nebývá zas takový nával jako v pátky nebo o víkendech. Otevřeli se dveře a já už automaticky vzhlédl, abych pozdravil příchozího. Zarazil jsem se. Sakra. Od té doby, co jsem na něho vylil jeho objednávku se tu neukázal. To ne... Usedl zase k tomu stolu co minule a vytáhl notebook. Nejistě jsem odnesl všechny objednávky a nakonec došel až k němu. "Dobrý den. Co to bude?" zeptal jsem se a uhýbal pohledem. Zvedl hlavu a na tváři se mu rozlil pobavený úsměv. "Čokoládové frappucino. A dnes poprosím ve sklenici a na stůl." Mrkl na mě a já naprosto zrudl. "H-Hned to bude." Dostal jsem ze sebe a radši rychle zmizel za pult. Připravil jsem mu frappucino a nejistě se za ním vydal. Dal jsem si velký pozor, abych nikde nespadl a položil mu ho na stolek vedle notebooku. "No vida. Dneska bez nehody." Vyloženě si ze mě utahoval. Zamračil jsem se, když jsem se od něho otočil a zmizel za pult. Seděl tam asi hodinu, usrkával frappucino a něco dělal v notebooku. Když jsem zvedl pohled naposledy málem jsem dostal infarkt. Stál přímo přede mnou. Pobaveně se usmál. "Zaplatím." Řekl a podíval se na hodinky, jako by spěchal. "To nechte. Jako omluvu za to minule." Řekl jsem hned a on se pousmál. "Tvoje číslo by jako omluva nešlo?" zeptal se a mě zaskočilo. "Prosím?" zeptal jsem se. Určitě jsem se přeslechl. Zadíval se na mojí jmenovku. "NamJoon. Tak NamJoone. Kolik ti je? Určitě ještě studuješ." Proč se mě na něco takového ptá? "19, a ano studuju." Odpověděl jsem nakonec váhavě a on jen spokojeně kývl. "No, končíš v tu 6, že? Co kdybych tě zítra po práci vyzvedl a něco bychom podniky?" zeptal se. "Prosím?" Zeptal jsem se zmateně. "Nejsem slepý, Joone. Viděl jsem jak mě celou dobu pozoruješ. Tak zítra." Rozloučil se a zmizel ze dveří. Koukal jsem za ním naprosto šokovaně. Co to, sakra? Opravdu... Opravdu mě pozval na rande?
