Bts shipy na přání

YoonSeokMin

"Pozor!" Ozval se křik vedle mě a pak už byla jen tma.

YoonGi

"Jak jim je? Žijou? Bože, já je určitě zabil..." "YoonGi klid, sedni si." Zatlačil mi můj přítel na ramena. "Ty za nic nemůžeš. Podle všeho ti vjeli na červenou. Nefungovali jim brzdy." Kývl jsem. Bylo to tak. Jel jsem z práce domů, když mi na křižovatce svítila zelená a z odbočky se vyřítilo auto a já nestihl zabrzdit. Ale to nijak neznamenalo, že jsem se neklepal strachy. Nechtěl jsem, aby se někomu něco stalo. "Jak jsou na tom?!" zeptal jsem se znovu roztřeseně. "Ta žena... Ta žena to nepřežila," řekl HoSeok a objal mě. "A... A ten kluk?" Bože byl tak mladý... "Je stabilizovaný. Nehrozí mu ohrožení života," řekl HoSeok. Ale sakra já ho znal. Věděl jsem, že mi něco neříká. Něco, co se mi rozhodně nebude líbit. "Ale?" zeptal jsem se a podíval se na něho. Povzdechl si. "Zaklínili se mu v autě nohy. Vypadá to, že je ten kluk neměl moc spořádaně pod sedačkou." "Co to znamená?" zeptal jsem se naléhavě. "Nejspíš... No... Prostě... Už nikdy nebude chodit." Řekl a já jsem si složil hlavu do dlaní. "Měl jsem rychleji zareagovat... Sakra měl jsem na tu brzdu dupnout dříve... Měl jsem strhnout volant..." Snažil jsem se najít všechny možnosti jak tomuhle zařídit. Ale věděl jsem, že teď už nemá cenu spekulovat. "Tak a dost. Tohle poslouchat nebudu. Nemůžeš za to." Přivinul si mě do objetí. "Byla to jeho máma? Zabil jsem mu mámu?" Zeptal jsem se, když mi došlo, že možná kvůli mě... "Nikoho jsi nezabil." Zamračil se. "A ne, nebyla to jeho máma. Podle všeho to byla sociální pracovnice. Vezla ho do domova." HoSeok zněl, jako by mi to říkat nechtěl. "Takže nikoho nemá... Nikoho nemá a ještě nebude chodit..." Zaryl jsem zoufale prsty do HoSeokových ramen a on se mě snažil uklidnit. Asi po půl hodině jsem přestal vzlykat a podíval se na něho. "Můžu... Můžu jít za ním?" zeptal jsem se ho. HoSeok zaváhal, ale nakonec přikývl. "Je v umělým spánku, ale nemělo by vadit, kdyby si ho navštívil." Vstal jsem a nechal se jím dovést do pokoje, kde ten kluk ležel. Byl tak mladý... Tak mladý a já mu zkazil život. Sedl jsem si na židli vedle jeho postele.

"Měl bys jít domů." Ozval se za mnou HoSeok a já zavrtěl hlavou. "Ne. Nikoho nemá. Nechci aby tu byl sám, až se probudí." Zavrtěl jsem hlavou. V tom se začali otvírat očka toho kluka. Vstal jsem sklonil se nad něho. HoSeok přešel z druhé strany a zkontroloval přístroje. "K-de... Kde to jsem?" dostal ze sebe ten kluk a já se podíval na HoSeoka. Naklonil se na nad něho. "Jsi v nemocnici. Měl jsi autonehodu. Pamatuješ si na to?" Zeptal se hned profesionální tónem a kluk nakrčil čelo, ale pak přikývl. "Nešlo jí zabrzdit... Byla červená..." Zamumlal a HoSeok přikývl. "Dobře. Jak se jmenuješ? Pamatuješ si to?" zeptal se a on hned kývl. "JiMin. Park JiMin." "Dobře. Jenom tě zkontroluju." řekl a začal se mu  věnovat. Já jsem stál opodál a sledoval je. "Všechny zranění se hojí skvěle." Řekl HoSeok s úsměvem, ale ten mu zamrzl ve chvíli, kdy vypustil JiMin tu osudnou větu. "Necítí nohy, doktore..." HoSeok i já jsme strnuli, ale už jsme mu ani nemohli odpovědět. JiMin znovu upadl do spánku.¨

JiMin

Zdál se mi sen o dvou andělech. O dvou nádherných klucích. Jeden s mentolovými vlasy a druhý červenovlásek. Ze snu mě probudili dva hlasy. Se zaúpěním jsem otevřel oči a podíval se kdo to mluví. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byli to ti dva, o kterých se mi zdálo. Kde jsem je jenom už viděl? "Aha, už jsi zase vzhůru. Včera jsi rychle zase usnul." Řekl ten v doktorském a já se na něho koukl. "Měli jsme nehodu..." Začal jsem vzpomínat. "Jak je na tom ta žena?" zeptal se a ten doktor smutně zavrtěl hlavou. Šokovaně jsem otevřel pusu. "Ale ty se teď musíš soustředit na sebe. Jak ti je?" zeptal se. "Bolí mě tělo... Ale dá se to snést." Připustil jsem a on jen kývl. "Jak na tom jsem, doktore?" zeptal jsem se a podíval se na toho druhého. "A kdo jste vy? Někdo z děcáku?" zeptal jsem se a on jen smutně zavrtěl hlavou. "Je mi to hrozně líto... To já... Já jsem to do vás narazil." Řekl a já se překvapeně ohlédl na doktora. Proč je tady? On ale mlčel. "Na tvojí otázku... Je mi líto, JiMine, ale máš vážně poraněnou pánev." "Ne to ne, to určitě ne." Zkusil jsem zahýbat nohama a šokovaně zjistil, že je necítím.

HoSeok

Poté zprávě se ten klučina úplně zhroutil. Plakal snad už hodinu a k  našemu překvapení se pověsil zrovna na YoonGiho. Snažil se ho uklidnit. "Proč tu vůbec jste?" Zeptal se nakonec a YoonGi Si povzdechl. "Jsem tu celou dobu. Čekal jsem, až se probudíš. Slyšel jsem, že nikoho nemáš  a nechtěl jsem, aby ses probudil a byl sám. Já... Vím, co jsem udělal. A klidně odejdu, když to budeš chtít." JiMin jen zavrtěl hlavou. "Nemohl jste za to. A navíc... Zdálo se mi o vás. Několikrát." Přiznal a já se pousmál. "Ano, několikrát si byl vzhůru a s YoonGim komunikoval. Pod léky ti to mohlo připadat jako sen." Ten kluk byl hrozně roztomiloučký, když krčil čelo a přemýšlel. Věděl jsem, že YoonGi si myslí to samé. O nikom jiném než o tomhle klučíkovi jsme teď nemluvili. "Jenže... Co se mnou teď bude? Budu na vozíčku? Ale já nemám kdo by se o mě postaral... Byli jsme na cestě do děcáku... Vezmou mě tam teď, když nemůžu chodit?" zeptal se JiMin a já se podíval na YoonGiho. JiMin na něho v jeho stavech koukal dost zamilovaně a i mě občas oslovil lásko. Asi byl v tu chvíli hodně zmatený, ale my jsme se do něho rozhodně zamilovali. "Nemusíš se bát. Postaráme se o tebe." YoonGi ho políbil na tvář a on vykulil ty svoje očička. "Ale jen když budeš chtít. Samozřejmě." Zvedl jsem mu prsty bradu. "Vážně? Prosím." Našpulil roztomile rtíky a já se prostě musel nahnout a políbit ho, než si jeho rty ukořistil i YoonGi. Spokojeně jsem se usmál. Tak to bude ještě zajímavé.