Star Games [Hvězdné Hry] CZ

Už přišli

Chystala jsem se ke spánku, ale nešlo to: bolela mě hlava. Mé světlé vlasy se povalovaly všude kolem mě, byly hrozně dlouhé! Až pod pas a dál. Koukla jsem se z okna a tam velká mlha hustá jako mléko, neviděla jsem ani na pár metrů. Proto jsem vzala kabát, hodila peníze na postel a vydala se ven.

                                  †

Dostala jsem až za město, všude bílo a tma. Nebylo vidět na krok. Prošla jsem kolem divně pokrouceného stromu, trochu si pamatuju jak jsem tuhle šablonu vytvářela... Měl vypadat jako po úderu blesku a já jsem byla tehdy tak pyšná, nyní bych udělal o tolik zásadních změn, když ho vidím v "realitě." Prošla jsem ještě dál, až jsem si uvědomila že mi to tu něco připomíná. Samozřejmě že ano, znám přeci každý kamínek, ale tohle místo je známé jinak. Šla jsem blíž a začala se obávat. „Co najdu na tom místě?“ zašeptala jsem si spíše v duchu a vyrazila mezi stromy. Moc jich tu nebylo, spíše jen pár. Po asi dvou minutách jsem došla na vypálený kus trávy. Začala jsem se bát víc, nepamatuju si že bych nechala jen tak vypalovat trávu, snad jen v lávové zemi. Stoupla jsem si na ono místo a zmocnil se mě třas. Tady jsem se objevila. Zde je místo mého pádu.

Přestali mi fungovat nohy, celé tělo bylo jakoby bez oblečení uprostřed zimy. Klepala jsem se, šli mi z mých fialových rtů obláčky páry, tvořené mým dechem. Chtěla jsem se zahřát, jenomže ruce byly jako kusy ledu. Vždyť nebyla taková zima, ne? Začaly mi dokonce i drkotat zuby o sebe. Měla jsem pocit jakoby mi moje mysl řekla „teď běž spát!”

Poslechla jsem a lehla si do té trávy, klížily se mi oči. Když se najednou rozsvítilo světlo přímo nade mnou. Začalo hřát a já se opět cítila více při smyslech. Rychle jsem vstala, z nebe v proudu světla se dolů vznášela osoba. Zatajila jsem dech
„přišli.“ zaradovala jsem se a chtěla jít k oné postavě co už stála na pevné půdě. Jenže jsem si uvědomila že ho neznám. v tu chvíli jsem se zasekla. Byl to ještě kluk, opravdu maličký. Šla jsem za ním. Rozhlížel se vcelku dost. Poté řekl něco do vzduchu a usmál se. Začal chodit sem a tam... Stále mluvil, ale vždyť tady ho nikdo neslyší! Nebo jo? Šla jsem trochu blíž. Jenže v tu chvíli se otočil a všiml si mě, poprvé jsem slyšela co říká. „Lidi? Vy jste mi poslali NPC aby mě přivedlo? Protože tu teď stojí holka.“ řekl to tak v klidu. Zamračila jsem se a chtěla říct že nejsem blbý NPC, jenže jsem se zastavila. Kdybych nic neřekla mohla bych slyšet více informací. „Tím pádem tady máte rozbitého "člověka." Mně neříkejte, že je to nemožný, když tady stojí sakra!“ Ale najednou se zastavil. „Jak se jmenovala?“ a začal se na mě podezřelé dívat. Poté mě chytl za ruku a řekl „Starlin?“

„Peníze!“ byla to jediná věc co jsem dokázala říct než jsem na něj ukázala dýkou.