Růže w / Calin, Stein

Kapitola 10.

„Nevěřila bych, že se ještě někdy vyspím tak dobře." odpověděla jsem s úsměvem na Sandřin každodenní dotaz, ohledně toho, jakou kvalitu měl můj spánek.
Sandra mi věnovala nevěřícný pohled, přičemž se snad ani nesnažila zakrýt tázavost ve svém výrazu.

„Možná se i ve zlých časech a na zlém místě, dá najít něco pozitivního." vyslovila jsem větu, jíž ve zlomku vteřiny vypudila má zasněná mysl, jež se neubírala k ničemu jinému, než k Petrovi.

„Po každé bouřce, vždy nakonec vyjde slunce." promluvila konečně Sandra, načež se na její laskavé tváři, objevil upřímný úsměv.
Pár opatrnými kroky se dostala až k mé posteli, na níž elegantně usedla, načež se zadívala do mých, stále rozespalých očí.
Vždy, když se na mě takhle podívala, jako bych měla náhle pocit útěchy a bezpečí.
Jakoby se mě snažila ukonejšit svým pohledem, v němž se zračila čistá upřímnost a empatie.
„Obloha nezůstane temná napořád, holčičko." vyslovila, načež svou ruku opatrně umístila na mou tvář, po níž mě jemně pohladila.
Nad jejím oslovením, jakoby náhle mé srdce poskočilo tak moc, že jeho dopad byl tvrdý a naprosto zmatečný.
Její oslovení, jako by mě vrátilo do dob, kdy jsem ještě měla maminku, která mi tak dost často říkávala.

Z každého Sandřiného slova, jakoby čišela silná dávka emocí a lásky, jež jsem tak moc potřebovala.
Mé oči mě náhle začaly pálit, v důsledku velkého množství slaných, horkých slz, jež se snažily drát na povrch.

Když jsem přišla o svou maminku, nemohla jsem se s tím vyrovnat.
Hledala jsem různé způsoby, jak se s tím alespoň částečně smířit a jak zaplnit ono prázdné místo ve svém srdci - ale nikdy se mi to nepodařilo.
Vždy ve mně však zůstávala aspoň maličká naděje, že se mi jednou ono prázdné, chladné místo v mém nitru, podaří zaplnit - avšak nikdy bych nečekala, že potlačení oné bolesti ze ztráty milovaného člověka, jež ani po těch dlouhých letech neutuchala, přijde v tak špatnou dobu a na tak špatném místě.

Sandra pomalu, ale jistě, zaplňovala hlubokou ránu v mém srdci, čímž si velmi rychle získávala mé city.
•••
„Natalio!" uslyšela jsem náhle známý hlas, volající mé jméno, za nímž jsem se okamžitě otočila.
Na mé tváři se automaticky a skoro nevědomky objevil úsměv, když jsem uviděla ony známé, průzračně modré oči.

„Dori." vyslovila jsem jeho jméno, načež jsem se k němu, bez jediného zaváhání rozešla.
Pár rychlými kroky jsem se dostala k jeho vysoké postavě, načež jsem mu bez jediného slova, padla kolem krku.
Z jeho hrdla se vydral jemný smích, přičemž pevně sevřel můj pas, vtahujíc mě tak do vstřícného objetí.
Spokojeně jsem zabořila hlavu do jeho krku, z jehož jemné kůže sálalo teplo, obohacené o jeho příjemnou, mužskou vůni.

Náhle, jakoby mnou projela vlna provinilosti, při vzpomínce na včerejší večer.
Bylo mi líto, že ho Petr tak nehezkým způsobem vyhodil z mé ložnice - avšak jsem zároveň pociťovala úlevu, že na mě zjevně nebyl naštvaný.
Mou hlavou se náhle začalo honit hojné množství myšlenek na to, jak by se teď věci měly, kdyby mě Dorian stihnul políbit.
Byla jsem si skoro jistá tím, že všechno to, co se kdy vybudovalo mezi mnou a Petrem, by se v mžiku rozpadlo ihned, jak by viděl mé rty, přilepené na těch Dorianových.
Ale bylo opravdu správně, že jsem nakonec, místo Doriana, políbila Petra?
Byl to osud, jež mi vybral tento scénář, nebo to byla jen pouhá náhoda?

S každou další myšlenkou, jakoby mé srdce bylo čím dál zmatenější a má mysl už přestávala mít sílu s oněmi myšlenkami bojovat a dávat mi na ně smysluplné odpovědi.
Petra jsem znala déle a byla jsem si jistá tím, že všechny mé city k němu byly naprosto upřímné a opravdové - na druhou stranu jsem měla touhu Doriana stále poznávat a odhalovat jeho nitro, v čemž mi ale Petr značně bránil.