Růže w / Calin, Stein

Kapitola 12.

„Brzy se vrátím, princezno." vyslovil Petr, když jsem ho horlivě objímala, přičemž mi vlepil letmý polibek do vlasů. Prudce jsem do svého nosu natahovala jeho vůni, jako bych se ji snad snažila zapamatovat.
Snažila jsem se ji zapamatovat, jako by to bylo naposledy, co ho vidím.
Ostatně to jsem dělala pokaždé. Pokaždé když odcházel, tak mě sužoval nesmírný strach, že se něco stane a já už ho znovu neuvidím.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamenal. Jak moc jsem na něj byla vázaná...

Venku sotva svítalo, přičemž se jemné sluneční paprsky, jež pomalu odhalovaly nový den, začaly okny prokrádat do rozlehlých chodeb sídla. Věděla jsem, že se soumrakem by se Petr měl znovu navrátit do sídla - avšak i oněch několik hodin, se pro mě zdálo být celou věčností.

„Dej mi na ni pozor." promluvil znovu, směřujíc svůj pohled na Renneho, jež stál opodál. Renne jen jemně pokýval hlavou na souhlas, načež přistoupil ke mně naznak toho, že teď má přítomnost znovu měla patřit jemu.
Onen fakt, že Renne bez ostychu přijímal skutečnost mého vztahu s Petrem, ve mně vzbouzel nesmírnou vděčnost.
Byla jsem mu vděčná za to, že byl ochotný s námi hrát naši hru ,na schovávanou' a že neměl potřebu nám způsobovat problémy. Neuměla jsem si představit, jak by se věci rozvinuly, kdyby se někdo dozvěděl, že je to mezi mnou a Petrem tak pokročilé.

„Buď opatrný." vyslovila jsem ještě, načež jsem jemně přiložila své rty na ty jeho. Úplně jsem zapomněla, že opodál stál Renne, který to musel sledovat a znovu jsem se snažila co nejintenzivněji vnímat jeho plné, hladké rty, jako bych se snad při každém našem polibku bála, že bude zároveň náš poslední. Z jeho úst, i z celého jeho těla sálalo horko - a já jsem se jen děsila okamžiku, kdy se ode mě vzdálí a já znovu pocítím ten nepříjemný chlad.

„Budu." odvětil potichu, načež se ode mě pomalu začal vzdalovat.

Jakmile se už Petr nenacházel v dohledu, odvrátila jsem pohled od chodby -která se nyní stala prázdnou a naprosto nezajímavou- a s povzdechem jsem stočila svůj pohled k Rennemu. Rozpačitě jsem zhluboka polknula při zjištění, že jeho oči pevně propalovaly mou osobu.
V jeho pohledu, jako by se náhle objevilo něco, co jsem ještě neznala. Byl to pohled, kterým jakoby říkal, že se mu něco nelíbilo - avšak onu námitku nevyslovil, nechal mluvit jen svůj nespokojený výraz.
•••
Opatrně jsem polštářky svých prstů putovala po dokonale zbarvených růžích, jejichž lístky byly hladké jako satén.

Byla jsem z těch květin tak omámená, že jsem v podstatě nebyla schopná vnímat nic jiného, kromě jejich krásy. Mé prsty opatrně putovaly z květu na květ a mé oči se soustředily jen na ony růže, jež se pod náporem mírného větru jemně prohýbaly. Uchopila jsem jeden z květů do své dlaně a jemně se k němu nahnula, snažíc se tak si znovu připomenout onu vůni, jíž jsem si tak moc oblíbila.

Náhle jsem však zasyčela bolestí a úlekem odstoupila dál od růží. Po mém prstu v mžiku začala stékat kapka sytě rudé krve a ranka, způsobená jedním trnů, začala nepříjemně mravenčit.

„Vůně růže, nám dává zapomenout na trny." promluvil Renne, ihned jak uviděl pramínek husté tekutiny, pomalu stékající dolů po mém prstu. V rychlosti z kapsy své černé, kožené bundy, vyndal tmavě zbarvený látkový kapesník a omotal mi jej kolem poraněného prstu.

Ona věta, jež vyslovil, se v té chvíli zdála tak poetická a až tíživě výstižná - avšak já jsem si byla skoro jistá tím, že jeho věta neměla být jen momentálním výplodem fantazie.
Tón jeho hlasu, výraz v jeho tváři i styl, jakým to vyslovil prozrazovaly, že svá slova ostře mířil na Petra, před nímž se mě tak už po několikáté snažil varovat. Musela bych být úplně hloupá, abych to nepochopila.