Růže w / Calin, Stein

Kapitola 5.

„Dobré ráno." uslyšela jsem ve své blízkosti hlas, jež mi nebyl tak známý, ale přesto jsem tušila, kdo by mohl být jeho původcem.

Překvapeně jsem se otočila, stejně jako můj ochránce, stojící vedle mě, jež okamžitě odpověděl nazpět.
„Dobré." odvětila jsem, ačkoliv jsem měla chuť mu plivnout do obličeje větu, že absolutně nebylo dobré, stejně jako každý den v těchto místech.
Stál jen pár metrů přede mnou, u jedněch z desítek dveří, jež tu byly.
Usoudila jsem, že ony dveře nejspíš vedly do jeho ložnice.

Jeho světlé vlasy byly rozcuchané a v jeho modrých očích se odráželo světlo, jež sem proudilo skrz velká okna. Dnes bylo slunce tak silné, že skrz ona okna vrhalo výrazné stíny na tmavou, prkennou podlahu a hřálo mě do mých tmavých vlasů, které jsem už po chvíli postávání před slunečnímu paprsky, měla skoro horké.

„Kam se chystáš?" zeptal se, načež přistoupil blíže ke mně, díky čemuž vynikl náš výškový rozdíl.
Mé instinkty mi radily ustoupit o krok dále, jelikož blízkost onoho muže se zvláštním jménem, jež jsem si už ani nepamatovala, mi nezpůsobovala příjemné pocity - ale i přesto jsem zůstala stát na místě.
Mé svaly se napnuly a tlukot mého srdce se zrychlil.
Nemohl to být dobrý člověk, když to byl Calinův dobrý přítel.
Určitě byl stejný jako on.

„Do knihovny." odvětila jsem opatrně.
Věnoval mi jemný úsměv a já jsem šokovaně pootevřela ústa.
On se na mě vážně usmíval? Nebyl to snad jen jeden z Calinových kumpánů, jež si na mě chtěl pouze vybíjet svou zlost?

Z jeho úsměvu však čišela upřímnost, která jakoby znovu zahřála mé srdce, jež pomalu začínalo odumírat z nedostatku lásky a nadmíry strachu, jež jsem v těchto místech pociťovala.
V jeho světlých očích se proháněly jiskřičky, které jakoby dávaly najevo, že se v něm skrývají emoce.
Nebyl jako Calin.
Najednou, jako bych věděla, že byl jiný.
A nebo byl tak zatraceně dobrý herec, že omámil i mou, většinou spolehlivou, intuici.

„Mimochodem, já jsem Petr." natáhl ke mně svou dlaň, když jsem nepromluvila ani slovo a místo toho si ho jen fascinovaně prohlížela.
Hlavou se mi proháněla myšlenka, že to není ono jméno, jímž ho Calin představil tehdy u večeře.

Přistoupila jsem k němu blíž, naznak že jsem jeho dlaň chtěla přijmout, načež jsem ji stiskla.
Jeho dlaň byla oproti té mé tak velká, že tu mou v podstatě celou schovala ve svém sevření.
Jeho pokožka byla teplá a já jsem okamžitě ucítila, jak zahřívá tu mou, jež byla jako vždy prochladlá.

Najednou mi připadal tak jiný, než tehdy u večeře.
Tehdy, u toho stolu vypadal, jako bych mu byla naprosto lhostejná a jako bych pro něj byla jen něco podřadného - a teď opatrně tiskl mou dlaň, věnujíc mi vřelý úsměv.
„Rád tě do té knihovny doprovodím, Natalio." promluvil a jeho hlas se zdál tak něžný.
Jakoby se bál, že kdyby promluvil jen trochu hlubším hlasem, vyplašil by mě a já bych ustrašeně utekla.

Jen pokýval hlavou na mého ochránce, naznak že nás mohl opustit, načež umístil svou dlaň na má záda, snažíc se mě uvést do pohybu, směrem ke knihovně.

Kráčela jsem po jeho boku rozlehlými chodbami sídla, přemýšlejíc nad tím, jak jsem se cítila, když držel mou ruku. Bylo to nepopsatelné.
V první řadě jsem samozřejmě cítila nejistotu, ale bylo tam i něco jiného...
Jako bych pocítila bezpečí, o kterém jsem si myslela, že ho už nikdy nepocítím.
Nebyl to ten druh bezpečí, které jsem cítila se svým ochráncem - tohle bylo jiné.
Bylo to bezpečí, které jsem naposledy pocítila, když jsem se krčila v náruči svého otce, po noční můře, z níž mě probudil svým konejšivým hlasem.
•••
„Nejsi jako on." promluvila jsem, čímž jsem si získala jeho plnou pozornost.
Knihu, jíž držel ve své ruce znovu položil na poličku, kde předtím ležela a otočil se čelem ke mně.

„Cože?" věnoval mi nechápavý pohled, ale já jsem měla tušení, že moc dobře věděl o čem mluvím.

„Nejsi jako Calin. Jsi jiný, chováš se jinak." objasnila jsem mu svou myšlenku.
Opravdu jsem si to myslela.
Mezitím, co Calin na mě od doby co jsem tu byla pouze křičel, způsobil mi svým stiskem rozsáhlou podlitinu na předloktí a věnoval mi tucet zamračených pohledů, Petr se na mě usmíval, dotýkal se mě tím nejopatrnějším způsobem - a teď si tu v naprostém tichu, soustředěně četl Na Větrné hůrce.
Už jen to, že si četl tak emocionální dílo, od tak nadané spisovatelky, naznačovalo že se v něm ukrývaly city, stejně jako cit pro vášeň a umění.

V mžiku jakoby strnul a já jsem na chvíli pocítila nejistotu.
Měla jsem mu něco takového vůbec říkat?
„Tak hele," promluvil, načež ke mně přistoupil a jemně mě chytil za ruku, táhnouc mě k pohovce, na níž jsem se usadila, načež se on usadil na pohovku naproti mně.
„Calin není tak špatný, jak si myslíš." pokračoval ve své větě.
„Ve skutečnosti umí být i laskavý a mě samotnému nejednou pomohl se dostat z nějakých sraček." žasla jsem nad tím, jak ustavičně se Calina zastával.
Nemohla jsem uvěřit, že něco takového říká mně, kterou Calin unesl z jejího domova, připravujíc mě tak o vše, co jsem kdy měla.

„Jak ti můžu věřit, že je laskavý, když mě tu drží jako vězně, aniž bych cokoliv provedla?" promluvila jsem, pokládajíc mu otázku, jejíž odpověď by mě upřímně zajímala.
Nemohla jsem si pomoct a nakrčila jsem své obočí, čímž jsem vytvořila zamračený výraz na svém obličeji.
Mně tedy laskavý nepřipadal. Jeho chování spíše naznačovalo, že něco jako ,laskavost' ani z daleka nepatřilo do jeho povahových rysů.
I kdyby Calin byl doopravdy laskavý, já jsem ho tak už nikdy nemohla vnímat.
Už nikdy bych nebyla schopná ho vnímat jinak, než jen jako svého krutého věznitele.

Petr mi věnoval lítostivý pohled, čímž jakoby mě ještě více utvrzoval v tom, že jeho prožívání a soucitnost, jsou naprosto odlišné od těch Calinových.

„Vím, že je to nahovno," prohodil s povzdechnutím.
„ale nebudeš tu navždy." zkonstatoval a já jsem se mu zadívala hluboko do očí.
„Tvůj otec nakonec sežene peníze, které dluží a ty se vrátíš domů." jeho konstatování, jakoby se proměnilo v konejšení, jež na mě opravdu působilo.
Věřila jsem mu každou jeho větu a sama jsem nemohla pochopit, jak to vůbec bylo možné.
Slíbila jsem si, že tu nikdy nikomu věřit nebudu.

Ale má intuice měla zřejmě jiné plány...