Kei Hatake [ Naruto Shippuden FF ] - Pozastaveno

Kapitola 3. - Mlha nad Konohou

"Naruto! Vstávej! Slyšíš mě?" bouchání na dveře doprovázel naštvaný dívčí hlas.
"Koukej vstávat, nebo tam pro tebe dojdu a věř mi, že je to ta poslední věc, kterou chceš!"
Naruto zaregistroval onen hluk. Skrze zpola zavřené oči poznal, že je už poměrně pozdě dopoledne. Celý rozlámaný vstal z postele a mířil ke dveřím, které odemkl a otevřel...
"To to trvalo!" řekla rozzuřeně růžovovlasá dívka a vkročila přímo do bytu Naruta. "Uvědomuješ si doufám kolik je hodin a že máš zhruba 15 minut na to se připravit a jít se mnou chystat zítřejší chunninské zkoušky? Můžeš mi vysvětlit, kde se k sakru toulají tvé priority a proč jednou jedinkrát nemůžeš vstát na čas?! Víš vůbec... Moment!" zasekla se náhle dívka. Ze zběsilého monologu jí vytrhl Narutův neobvyklý vzhled, kterého si však v tom rozzuření nestihla všimnout dřív. "Ty jsi spal... V hábitu?" zeptala se a tázavě si prohlédla Naruta od hlavy až k patě. Naruto se podíval na své, po ránu až příliš moc oblečené, tělo. Obyčejně spává pouze v tílku a trenýrkách... Po chvíli zmateného prohlížení sebe sama konečně promluvil: "Sakuro, vím, že to bude znít jako ta nejstupidnější věc ze všech stupidních věcí, které jsem kdy řekl... A-ale... já si vůbec nepamatuju, jak jsem se dostal do postele" vykoktal ze sebe Naruto a dodal "A přísahám ti na svou čelenku, že jsem neměl ani jedno jediný saké"
Sakura se zmateně podívala na Naruta a poté na dokořán otevřené okno v jeho pokoji. "Naruto, vždyť ty si na noc úplně pokaždé zavíráš okno, ne?" zeptala se a přistoupila k oknu blíž "N-no.. jo? To zavírám.. Počkej, ty mi věříš?" zeptal se překvapeně a následoval ji. "Začínají se tu dít divný věci, Naruto" řekla Sakura a zkoumavým pohledem si prohlédla Narutův parapet "To tedy dějí... Vždyť TY mi věříš" odvětil a trochu sarkasticky se pousmál. "Věř mi, že to je ta nejméně divná věc... za poslední dobu" řekla Sakura, sehla se k parapetu a prstem přejela po červené skvrně, která se na něm nacházela. Narutův pohled následoval Sakuřinu dlaň a o chvíli později onu skvrnu též zaregistroval "Myslím, že..." Sakura se nadechla ku větě a poté se odmlčela... "Myslím, že nám tu někdo tak trochu mlží" doplnil ji Naruto a zahleděl se  ven z okna na sluncem zalitou dopolední Konohu...

"To občerstvení vyřešíme až nakonec!" rozlehlo se prostornou místností se spoustou lavic a židlí... Hnědovlasý mladík stál u tabule a zdálo se, že počítá nějaké papíry... Vypadal nervózně...  Do místnosti po chvíli vstoupil i Naruto se Sakurou "Ahoj Shikamaru, už jsme tu, promiň za zpoždění, ale..." "ALE?!" přerušil Naruta mladík a praštil hromádkou papírů o stůl "Máte tu být už dobrou půl hodinu! Máte na starosti občerstvení a taky... tyhle papíry!" procedil skrz zaťaté zuby poslední dvě slova, posadil se na židli a prudce vydechnul "Promiň, je tu prostě strašný zmatek, nikdo neví, co má dělat a dva z šesti, co to tu mají na starost, společně zaspí. Prostě mě to..."..."No tak to ani omylem!" přerušila ho rozzuřeně Sakura a zatla ruce v pěsti "Kdybys byl trochu míň natvrdlý a vyslechl si nás, můj milý Shikamaru, možná by ses dozvěděl NEJEN to, proč jsme přišli pozdě!" vychrlila ze sebe a zamračila se. Shikamaru s pootevřenými ústy sledoval rozčilenou Sakuru a poté přejel svým zmateným pohledem na Naruta "Máme podezření, že se tu - nám všem - něco tají" řekl Naruto a posadil se naproti Shikamarovi "Jak to myslíš 'tají'?" vyprsknul sarkasticky Shikamaru a upřel svůj tázavý pohled zpět na Sakuru "Dějí se tu poslední dobou divné věci" odpověděla stroze a stále rozčileně Sakura a se starostí v očích se zahleděla na hromadu papírů, které leželi na stole "Opravdu velmi divné věci"...

Kakashi se zrovna opíral o zábradlí svého balkonu. Sluneční paprsky hřály jeho tvář a vítr si pohrával s jeho šedivými vlasy... "Táto?" ozvalo se náhle z jeho kanceláře. Kakashi se vydal směrem dovnitř, za mu velmi dobře známým hlasem "Neměj strach Kei. Vím, že vše zvládneš" řekl, aniž by se ho někdo na něco ptal. Věděl přesně, co potřebovala slyšet. "Stále to neumím ovládat, nebudu to moct použít" smutek se lehce zaleskl v jejích modrých očích.

"Nebudeš TO vůbec potřebovat"