Nemyslím, cítím

Je realita vždy krutá ?

Čtvrtek 5:00

Dnešní ráno je chladné a venku je mlha. V noci jsem nespala, nemohla jsem usnout, na hrudi se mi celou noc utahoval uzlíček nervozity a nedovolil mi zahmouřit oči.

Dneska je velký den.

Vyšla jsem z pokoje na chodbu, kde mě hrobové ticho ujistilo o tom, že všichni ještě spí. Došla jsem do koupelny a dala si sprchu.

Normálně bych nervozní nebyla, na tyhle kontroly chodím přeci pravidelně. Ale dnešní je speciální. Stojím ve sprše a přemýšlím.

Co kdybych na tu kontrolu nešla ?

Řeknu mamce že se necítím, že mi je špatně...

To ale bude pro mi jen důvod navíc proč tam jít. Nechci tam jít, ale to mi taky nepomůže.

Ozvalo se zakručení meho žaludku, a já si vzpomněla na důrazná slova pana doktora. ,, Před generálním vyšetřením nic nekonzumovat, jen sklenice vody.

,,Sakra" zakleju si pro sebe a vypnu sprchu.

V ručníku jsem došla před svou skřín, při každé návštěvě nemocnice vůbec neřeším jak vypadám, hlavně ať se cítím co nejvíce pohodlně. Proto volím černé legíny a volný svetr, vlasy do drdolu a makeup ? Na ten seru.

Už oblečená, jsem si šla udělat kávu.

,,Dobré ráno mami. Chceš kafe ?" Sice jsem se zeptala, ale rovnou vytahuji dva hrnky, vím že si dá, jako každé ráno, přesto že ji to doktor zakázal kvůli tlaku. Jo když jde o kávu, je všem jedno co doktor říká.

,, Jasně dám, děkuji." mamka mi přišla dát pusu do vlasů a spoustila svůj rituál který dělá vždy, když se mnou jede do nemocnice, rituál který obsahuje hlazení po zádech, po vlasech, komplimenty jak mi to sluší, jak jsem silná, a otázky, jak se cítím, jestli jsem v pořádku.

,, Zlato, je ti dobře?"

No, nespala jsem a mám pocit že mám na hrudi žhavé uhlíky, chce se mi brečet a řvát a nejradši bych utekla daleko od lidí.

,,Jo, v pohodě." Mamka se usmála, jako vždy, když říkám to co chce slyšet.

Po vypití kávy, prohození pár prázdných frází a vyčištění zubů jsme se vypravily do nemocnice. Nemocniční prostředí ke mě doslova přirostlo, citím se tam už skoro stejně jako doma. Při vcházení do haly vidím známé kachličky na stěnách, známé schnoucí květiny na parapetech, ale nejvíc známá a nejvíc nepříjemná paní recepční, kterou už naštestí můžeme obcházet, protože přesně víme, kam jít. Automaticky zabočujeme vlevo, chvíli rovně a pak vpravo, a projdeme průchodem s názvem 'Kardiologické cenrum' ah, skoro jako doma.

Je zajímavé sledovat, jak se mamka pokaždé snaží dělat, že je v pohodě, v čekárně si čte časopis, s nezaujatým výrazem, a snaží se abych si nemyslela, že ve skutečnosti je vyděšená a nervozní, snaží se svým falešným klidem uklidnit mě. Ale přitom já přesně vím co se jí honí hlavou. Vím to, protože mě se to honí hlavou taky.

A to je jediné, jaké další špatné zprávy nám dají?

,, Kolesárová Amy?" sestřička zavolala na chodbu, jakoby nevěděla, koho volá, ale moc dobře mě zná, dívá se na mě a čeká, až se zvednu. Ostatně, jako každý měsíc.

Já i mamka jsme se zvedly a následovaly sestřičku do ošetřovny. Ah, jak já to místo nesnáším, to místo, to lůžko, brýle mojeho doktora které nosí tak nízko na nose, že mám vždy sto chutí mu je posunot hezky ke kořenu, tam, kde být mají.

Sestřička se na mě usmála svým obvyklím úsměvem kterým mi asi chce naznačit přízeň a že jí je mě líto, ale jediné co to ve mě vyvolává je hněv.

Ani nevím proč.

,,Takže Amy, máme nějaké výsledky z minula, ale než si sedneme uděláme vyšetření, jo ?"

Ano, jako vždy, odběry krve, měření na EKG přstroji, doktorův úšklebek nad nepravidelnou křivkou mého srdce, následuje poslouchání mého srdce, měření tlaku, dechová cvičení a pak konečně věta ,, Dobře, tak se obleč."

Oblekám si podprsenku, pak svetr. Dřív mi to vadilo, sundat si podprsenku před doktorem, nesnášela jsem to, ale po delší době to už nevnímám. Pokaždé když to musím udělat přijdu si jako s režimu autopilota. Jsem tam, ale vlastně tam nejsem.

Po obleční vstoupila o místnosti mamka, posadila se vedle mě a čekala se mnou na doktora. A hladila mě pozádech, jako vždy.

,, No, takže se zhoršujícím se stavem arytmie jsme usoudili že náš původní plán bude nejlepší." řekl, při pohledu na mamku, která přikývla. Aha, takže zase něco nevím.

Doktor si sedl naproti mě a začal mi vysvětlovat, co to se mnou je, jako bych to  nevěděla. Vždyť já to cítím, to já jsem ta co by mu mohla vysvětlovat co se děje.

,,Jak víme, jde o chronickou slabost srdce, zvýšená náchylnost nám způsobila že se tu oběvil šeles." řekl a poklepal na křivku z EKG, jakobych to tam měla vidět. ,,Ten ale není tak špatný sám o sobě, ale viděl jsem ho tam už minule a ten jen upozorňuje na něco vážnějšího, a kromě arytmie to je nedokrvení srdečního svalu, příznakem je, jak jistě citíš, bolest na hrudi. Obtíže mají charakter pálení, tlaku nebo svíravého pocitu na hrudi. Bolesti přitom mohou vyzařovat i do ramen, paží, krku, dolní čelisti nebo do zad. Záchvat anginy pectoris může vzniknout, jak jistě víš, při fyzické námaze, při emocionálním rozrušení, při pohlavním styku, při pobytu v chladu,  zejména na větru a po jídle. Takže ty se musíš při těhto věcech hlídat."

No jo, krutá realita

Nezaujatě ho sleduji. Tohle má být generální kontrola, tak nerozumím tomu proč mi vykládá věci které říká vždy.

,, Takže nyní jsme ti vystavili nový léčebný plán. Pravidelný pobyt v nemocnici na pozorování, jednou měsíčně na víkend. A krom toho máš předepsané sezení s psycholožkou, kvůli arytmii. Můžeš jí říct jak to ovlivňuje tvoji mentalitu, ano ?"

Neříkám nic, nereaguji, protože vím že to za mě udělá má mamka. Protože o mě tady přece vůbec nejde. Kdyby šlo, žiju si spokojeně se svojema problémama, sice v bolestech, ale daleko od nemocnice. Žít prostě.

Průběh kontroly vypadal pak už tak, jak vždy, já koukala z okna, a mamka se vybavovala s doktorem o možnostech mé léčby. Vyprávěla o mých srdečních problémech, o tom jak jsem se narodila se zástavou srdce, že hned po narození mě museli oživovat, že mě pak sledovala každý den od rána dovečera a kontrolovala. A doktor se ze všech sil snažil předstírat, že ho vyprávění mé mámy zajímá.

Když už jsme se konečně dostali ven, po cestě do auta jsem v zadní kapse ucítila zavybrování mobilu.

Damian.

Při vědomí že mi zase napsal mi mé nemocné srdce poskočilo radostí.

On- Aha, dneska žádné dobré ráno ? No, díky toho budu mít určitě hrozný den !! :P

Pousmála jsem se. Líbí se mi vědomí toho, že se mi vždy ozve, každý den, nebaví mě být vždy první co píše, ale u něj to vůbec nekrozí. Dokonce si řekne i o to 'dobré ráno' co mu dlužím.

Já- Dobré ráno :3.