KAPITOLA 3. - DEN D
POHLED KRISTEN
Je to tu! Dnes je ten den, kdy tomu nejúžasnějšímu muži řeknu své ANO. To ano co změní celý můj život.
Sedím v ložnici na posteli a sleduji Mirandu, jak se horlivě snaží vyfénovat šaty, které mi před chvílí polila kafem. Třeba je to osud. Třeba si Paula brát nemám. Popadla jsem do ruky mojí starou, dobrou, tlačítkovou Nokii a zavolala mamce.
HOVOR
ME: Ahoj mami, už jsi na cestě?
MAMA: Ahoj beruško, zrovna jdu k autu, co se děje?
ME: Mohla by jsi mi přivézt ty šaty po babičce? Máme menší problém.
MAMA: Přivezu ti je, neboj. Za dvacet minut jsem tam.
ME: Dobře, papa
KONEC HOVORU
Máma tu byla už za deset minut, takže buď jela městem jako šílenec, a to je na Manhatnu docela těžké, nebo nevím.
,,Kristy? Kdepak jste?'' Zavolala na mě mamka ode dveří.
,,V ložnici!" Zavolala jsem na zpátek.
Když uviděla holky jak se bezúspěšně snaží vyčistit kávové kolečko na mých čatech zhrozila se.
,,Proboha, co jste to s těmi šaty provedli?!
,,Věřte mi nebo ne, ale je mi to strašně moc líto. Já vážně nechtěla." Omlouvala se Miranda. Bylo jí to vážně líto.
,,To se stává Mir. Netrap se." Utěšovala jsem ji. ,,A navíc mamka mi přivezla šaty po babičce, takže je trošku upravím a půjdu v nich. Na závěr mého krátkého utěšovacího proslovu jsem se usmála.
,,Nemáme moc času! Honem! Sedni si tady do křesla a já tě učešu." Popoháněla mě Anna-Beth. Ona je kadeřnice. Ví co dělá. Caroline s mámou se mezitím pustili do upravování mých šatů. A Miranda obvolávala mé příbuzné a hledala něco starého. Nakonec jsme usoudili, že postačí ty šaty. Šaty z roku 1947. Původně měly dlouhé krajkové rukávy, tak jsme jim je ustřihli a do pasu přidali mašli. Caroline mi připla závoj. Když viděla jak se chvěju, pošeptala mi.
,,Opakuj si: Schody, ulička, úsměv, ano, polibek a bude to dobré."
S úsměvem jsem jí poděkovala a vážně se trošku uklidnila. Po asi deseti minutách holky i máma odešli a pustili dovnitř tátu. Zářivě se na mě usmál a obejmul mě. Venku jsem nasedla do auta a přejeli jsme k radnici. Začínala jsem být silně nervózní. Zaryla jsem tátovi ruku do paže a pomalu se rozešla. Na schodech jsem zakopla, ale táta mě naštěstí držel. Začala hrát slavnostní hudba, všichni si stoupli a my se rozešli uličkou zdobenou bílými růžemi. Vzpoměla jsem si na to co mi řekla Car a začala se usmívat. Prošla jsem kolem babičky a usmála se ještě víc. Babička se také překvapeně usmála, když spatřila své svatební šaty na mně. Paul se na mě díval s úžasem v očích. To vypadám vážně tak dobře? Došli jsme k oltáři, táta mi dal pusu na čelo a ruku mi položil na tu Paulovo. Starosta pokynul hostům, aby si sedli. Teď jsem stála jen já, Paul, Car, Miranda, AB a starosta. Starosta začal říkat takovýty bláboly a já aniž bych vnímala něco jiného než Paulovo zelené oči, řekla ano.
Z úst mé lásky vyšlo totéž a i já jemu navlékla prsten. Políbili jsme se poprvé jako manželé a otočili se k jásajícímu davu.
Zase jsem dlouho nepsala. :( Už mě zabte! Já vím pořád je to o ničem, ale přísahám, že další díl bude už ten osudný. Slibuju! Moc vás miluju!
Vaše
*AMAZINGIS*
ČTEŠ
Tranz
Romance,,Nepřežil. Je mi líto." ,,Cože? Ne! To není možné! Můj manžel není mrtvý! Paul žije! Co je pravda a co lež? Čtěte a dozvíte se víc!
