Zayn
Šli jsme s Louisem z večeře a byli jsme až moc zabraní do konverzace, která nechtěla nabrat konce.
Samozřejmě jsme si nevšimli auta které jelo moc rychle a my přecházeli přes silnici a když jsem si ho všiml bylo pozdě.
Nestihl jsem nijak zareagovat a oba nás srazilo na tvrdou zem.
Když jsem otevřel oči jako prioritu jsem měl najít Louise který ležel kousek dál ode mě a vypadal jako když nedýchá.
Přes obrovskou bolest jsem se k němu doplazil a přiložil jsem mu prsty na krk, měl až moc slabý tep a mě bylo jasné, že když kolem nás někdo nepůjde tak Louis nepřežije a jako naschvál kolem nás nikdo nešel.
Sklonil jsem se zpátky k Louimu který mi něco říkal a já mu nerozuměl.
,, Lásko copak jsi říkal? '' nic mi neřekl a podíval se někam mimo.
,, Prosím.. Mluv se mnou. '' neodpověděl mi a zavřel oči.
,, Nevzdávej to... Buď tady se mnou.. '' začínali mi pozvolna stékat slzy, ale nestíhal jsem je setřít protože jsem ani nechtěl.
Jeho dech se pomalu, ale jistě zpomaloval a při výdechu občas jakoby zachraptěl.
,, Lásko, omlouvám se... Za všechno co jsem ti udělal... Zůstaň se mnou.. Neodcházej ode mě.. '' opatrně jsem si ho přitáhl na hruď abych ho mohl cítit i jeho poslední chvíle vedle sebe.
,, Zayne... Dávno jsem... Ti je všechny... Chyby jsem ti odpustil.. '' dal jsem mu nevinnou dětskou pusu na čelo.
,, Zayne.. Miluju tě.. Víš to, že jo? '' ,, Ano.. Vím... Já tebe víc. '' Louiho dech se pozvolna zastavil a já chytil slabý panický záchvat.
Poznal jsem, že se potřebuju zhluboka nadechnout abych se uklidnil, ale to se mi nepodařilo.
Pohladil jsem Louiho po studené tváři a z mých očí tekly jen slzy, řekl bych, že ani nevnímám to co se děje kolem mě, ale když jsem cítil jak mě někdo chytil za ruku aby mě odvedl pryč tak jsem šel.
Probudil jsem se sám v nemocnici a netuším kde jsem.
*****
Probral jsem se z mé nejhorší vzpomínky a začal jsem brečet. Pokaždé to prožívám znovu, je to rok a pořád mám pocit jakoby se to stalo teprve včera.
Sice od té doby chodím pravidelně na terapie k různým psychologům a psychiatrům, ale nepomáhá mi to. Naopak je to ještě horší.
S nikým se nebavím, rodina o mě téměř nic neví, uzavřel jsem se do sebe. Máma se mi snaží pomoct, ale všech pomoc odmítám. Skoro ani nevycházím z pokoje.
Bydlím u mamky protože mě chce mít pod dohledem jelikož se moje záchvaty po takové době vrátili. Míval jsem je málokdy, ale teď není den abych neměl záchvat. Prášky brát odmítám protože na nich nechci být závislý.
Mamka neví co se mnou stejně tak ostatní.
Cítil jsem jak se kolem mě obmotali dvě ruce ke kterým se přidali další takže u mě je máma se sestrou nebo s někým.
Zbytek si nepamatuju, ale cítil jsem jak se už probouzím a uklidňuju.
Když jsem byl uklidněný tak jsem si lehl zpátky do postele a objal jsem plyšáka kterého jsem tehdy dostal od Louiho.
Za chvíli jsem usnul a bylo mi fajn.
Probudil jsem se a líně jsem se otočil od okna protože když se podívám na nebe vidím v tom Louiho oči.
Vylezl jsem z postele a sedl jsem si k notebooku. Vyskočila na mě fotka s Louim kde jsme se oba smáli a koukali jsme přímo do foťáku.
Otevřel jsem galerii která byla plná našich fotek. Na některé jsem úplně zapomněl.
Přestal jsem prohlížet naše fotky a zavřel notebook. Musím se prostě smířit s tím, že už tady Loui není a nebude. Jo, chybí mi, ale už je čas na to posunout se dál.
Nemůžu pořád žít v minulosti protože to co bylo už není a nebude. Tohle je nový začátek a já dostal šanci žít dál tak proč bych toho neměl využít?
Šel jsem do kuchyně kde seděla celá rodina a obeznámil jsem jim, že začínám od znovu a proto máma vyskočila mě obejmout.
Najedl jsem se a došel jsem si pro peníze na kytku, kterou dám Louimu. Dlouho jsem u něj nebyl.
Vyšel jsem z domu a přišel jsem si zvláštně. Dlouho jsem venku nebyl.
Šel jsem do květinářství a vzal jsem dvacet bílých růží, Louiho nejoblíbenějších a vyšel směr hřbitov.
Louiho hrob najdu i poslepu, moje nohy si tu cestu pamatují.
,, Loui.. Nikdy jsem na tebe nezapomněl.. Promiň, že jsem tady dlouho nebyl, ale vrátili se mi záchvaty.. Bál jsem se abych ho tady nechytil.. Často se mi zdá o tom dni jak se to stalo, za měsíc máš prázdniny tak to je možná ten důvod.. Myslím na tebe mnohem častěji. " Upřímně jsem se usmál po takové době.
,, Víš rozhodl jsem se, že začnu od znovu.. Jen s rozdílem, že se mnou nebudeš.. Neboj se budu na tebe myslet... Myslím, že jsem dostal novou šanci žít.. Život mě jen zkoušel a to co se stalo byla jen taková zkouška jak to zvládnu.. Jsem rád, že jsi mi vstoupil do života.. Dokázal jsi mi co znamená někoho milovat.. Mám pocit, že nikoho nebudu milovat tolik jako tebe protože moje srdce pořád patří tobě.. Ukradl jsi mi ho a já ti ho klidně nechal.. Chtěl jsem ti ho nechat.. Víš ten den v tom parku jak jsi mě srazil jsem věděl, že jsi výjimečný.. Rád jsem tě poznal Loui. " Zvedl jsem se a otočil jsem se k odchodu do mého a Louiho bytu, vlastně už jen do mého kde to všechno začalo a začne znovu.
Louimu jsem řekl všechno co jsem chtěl aby věděl a teď už konečně můžu konečně začít nový život.
