One Direction Jednodílovky CZ

7.

"Má mě rád. Nemá mě rád. Má mě rád. Nemá mě rád." Jemně jsem si pobrukoval a u toho trhal květy nějaké polní květiny. Souběžně jsem se snažil do trávy našlapávat zlehka, aby se pod mou nohou nezlomil ani stonek trávy anebo abych nezašlápl nějakou berušku. Spatřil jsem rudě červenou květinu. Shýbnul jsem se k ní a utrhl ji, těsně u země, aby stonek byl co nejdelší a květiny mi šla lehce zaplést do věnečku. Když jsem měl dostatek květin, posadil jsem se do trávy a usmál se do poledního sluníčka, které mělo zrovna největší sílu, doufám, že se moc nespálím. Koukl jsem na svoji bledou pokožku. Nechci být tmavý, nebo červený. Brrr. Postupně jsem začal splétat květiny do věnce, u toho jsem pokračoval s říkáním.
"Má mě rád…nemá mě rád…"
"Má tě rád a moc…" Ozvalo se za mnou. Stál tam on. Uculil jsem se a zvedl jsem se. Stoupl jsem si na špičky - i tak jsem byl menší jak on - a políbil jsem ho na nosík.
"Liame… jak jsi mě našel?"
"No… šel jsem za tím, kdo si nebyl jist, jestli ho mám rád…"
"Jak víš, zda jsem mluvil o tobě?"
"Vím to, srdce mi dosti napovídá…" Usmál se a ohnul se pro můj věneček z květin a posadil mi ho do vlasů. Uculil jsem se a sklopil pohled do země.
"Něco jsem ti složil…" Vysoukal ze sebe Liam a posadil se do trávy. Posadil jsem se vedle něj a se zájmem jsem ho pozoroval.
"Je to písnička…" Vydechl. Zase jsem se jemně usmíval a jen kýval a pohledem ho povzbuzoval k tomu, ať začne hrát. Liam si přehodil přes rameno pás s kytarou a její tělo si opřel o stehna. Pravou ruku si položil na struny a pomalu rozehrál první tóny. Zvuk kytary mě vždycky uklidňoval a hlavně jsem ho měl spojený s ním. Nikdo jiný mi nikdy na kytaru nehrál. Dá se říct, že Liam mě naučil být závislým na zvuku kytary.
"Oči jako pomněnky… rty jako květinky," vydechl Liam jemně do zvuku melodie kytary. Jen jsem sklopil pohled a zastyděl se. Zpívá o mně.
"Vlásky jako paprsky slunce… hodíš se ke korunce…"
"Lee…" šeptl jsem, ale on mě zastavil mávnutím ruky.
"Voníš jako jarní kvítí… nikdo nemůže mi tě vzíti…"
Liamův hlas pomalu slábnul. Věděl jsem, co se stane. Nechtěl jsem to. Liam odložil kytaru a stoupl si. Jeho obraz se začínal rozmazávat.
"Lee!" zakřičel jsem a snažil se na něj dosáhnout, ale ruka mi proklouzla jen stínem. Jeho mávnutí ruky a najednou tu nebyl.

Ztěžka jsem se posadil na posteli. By tma a já ležel ve své posteli. Ticho se rozléhalo po celém pokoji, jen tiché tikání hodin znělo po ložnici. Utřel jsem si propocené čelo a hlavu zabořil do polštáře. Po tvářích se mi spustily slzy. Už nechci. Pořád dokola ten samý sen. Jak mi zpívá a najednou se ztrácí. Rukou jsem si utřel slzy a podíval se na rámeček na nočním stolku. Byla tam fotka jeho. V ruce kytaru a jak se bosý prochází po naší louce a snaží se mi vymyslet nějakou písničku. Už je to nějaká doba, co umřel a já se z toho pořád nemůžu pořádně dostat. Je těžké zapomenout na někoho, koho jste tolik milovali, na někoho, kdo pro vás znamenal více, než vlastní život, nebo přátelé. On byl něco víc, on byl něco, co mě potkalo, a já si myslel, že si ho nezasloužím, tím jak mě miloval a potom si ho vzal někdo, kdo na něj měl větší právo než já. Osud