Drahý deníku,
Dneska jsem ve škole potkala kluka,
Měl beanie a v ruce knihu.
Myslím, že je tady nový protože jsem ho předtím neviděla.
Neviděla jsem ty jeho zelené oči.
Mám ráda jeho vážnou tvář když si čte.
Nemůžu z něj spustit oči.
Deníku,
Dneska jsem šla do zadních prostorů na školním pozemku.
Je to tady tiché a jsem obvykle sama.
Ale dnešek byl jiný.
Byl tam ten kluk.
Hrál na kytaru, hrál Wonderwall.
Jeho hlas je hluboký a nádherný.
Chci ho pozdravit, ale hrozně se toho bojím.
Deníku,
Dneska jsem ho potkala v galerii.
Jsou to tři roky co jsem ho poprvé viděla, ale jeho oči si nikdy nenašli cestu k těm mým.
Je nefér, že ho pokaždé potkávám na místech kde je hodně lidí.
Je vážně tak těžké si mě všimnout?
Deníku,
Dneska mám promoce.
On se stal na škole populárním a baví se s lidmi jako on.
Milovala jsem ho když ho nikdo neznal, ale jeho úsměv není mířený mě a nesměje se kvůli mě.
Odešla jsem do rohu a začala jsem potichu brečet když se mě jemně dotkla něčí dlaň.
Otočila jsem se a smál se na mě.
Nakonec si mě jeho oči našli.
