One Direction Jednodílovky CZ

5.

Pršelo a já jsem se sama procházela mokrými ulicemi Miami. Občas zafoukal vítr a já si přitáhla mokrou kapuci mikiny blíže k hlavě. Sem tam kolem mě někdo prošel a jen se nevěřícně koukal na to, že jdu bez deštníku v takovémhle počasí. Mě to vůbec nevadilo. Vlastně jsem byla ráda. Cítit chladivé kapky, které dopadaly na mé tělo bylo úžasné. Vychutnávala jsem si každý krok, vůni deště, rytmus padajících kapek a zvuk, se kterým dopadaly na zem. Bohužel jsem věděla, že si tenhle okamžik nevychutnávám sama. Byl tu jeden malý problém, který se jmenoval Zayn. Zayn byl kluk, který doopravdy neexistoval a já to moc dobře věděla. Žil pouze v mé hlavě. Doktoři říkali, že je to proto, že nemám kamarády a že jsem si jednoho vytvořila v mé mysli. Já si myslím opak. Zayn mi sem nepřišel pomoc, ale otravovat mi život. Nesnáším ho. Ale jenom kvůli tomu, že jsem se do něj zamilovala. No, a teď tady byl zase.

"Copak tady dělá tak krásná dívka úplně sama?" Ano tuhle otázku jsem nesnášela. Vždycky, když přicházel takhle mě pozdravil.

"Už zase? To opravdu nemůžeš vlézt do hlavy někomu jinému?" zeptala jsem se naštvaně mého takzvaného kamaráda, který se z ničeho nic objevil vedle mě.

"Na tohle téma už jsme se bavili. Je mým posláním.."

"..otravovat mi život." Dořekla jsem za něj.

"Ne! Chránit tě!" usmál se.
"Tak co tady tak sama děláš? A proč nemáš deštník? Jsi úplně promočená." Rozhodla jsem se ustoupit a brát opět ho brát jako realného člověka.

"Mě ten déšť nevadí. Víš, ve škole mi ubližují. Šikanují mě a proto jsem utekla."

"Stef." Řekl smutně můj jediný 'kamarád'.
"Neříkal si náhodou, že mě ochraňuješ? Tak kde si byl, když do mě kopali, hm?" rozplakala jsem se. Vím, že Zayn doopravdy neexistuje, ale přísahala bych, že jsem cítila teplo z jeho těla, když mě objímal.

"Promiň." Řekl potichu. "Jdi domů a všechno pověz rodičům. Řekni jim, že se chceš odstěhovat a navrhni Londýn. Oni ti to dovolí. Tam budeš chodit na jednu dobrou školu. Později ti ještě řeknu jméno, ale teď běž domů, jinak budeš nemocná."

Nevím proč, ale poslechla jsem ho. Zayn byl jako můj náhradní mozek, když ten můj stávkoval. Jenom ve škole mi moc nepomáhal. Ten večer, když jsem přišla domů všechno jsem rodičům pověděla a překvapilo mě, když jsme se do měsíce doopravdy přestěhovali.

Londýn je super. Zatím tady bydlím týden a už ho miluji.

"Co tady dělá tak krásná dívka úplně sama?"

"Už zase." Usmála jsem se.

"Ale děkuji ti za radu. Kdybys mi tehdy nepomohl možná už bych byla mrtvá." Podívala jsem se na něj, ale připadal mi jiný než vždycky. Tentokrát mi nepřipomínal ducha, ale normálního kluka. Chytil mě za ruku. Cítila jsem u ní teplo a skutečně jsem se ho mohla dotknout. Nebyla to iluze ani můj výmysl. Přede mnou stál doopravdový Zayn.

"Já, já.." začala jsem koktat.

"Nic neříkej." Dal mi prst před pusu. "Když jsem se jednou procházel u vás po náměstí zahlédl jsem tě. Šel jsem tajně za tebou. Potkala si nějakou skupinu lidí. Všichni ti začali nadávat. Potom tě jeden kluk shodil na zem a začal do tebe kopat. Od té chvíle jsem se rozhodl dávat na tebe pozor. Provázel jsem tě ve tvých myšlenkách. Tehdy večer jsem ti poradil přestěhovat se do Londýna, protože tady bydlím. Chtěl jsem tě mít u sebe a chránit tě doopravdy. Zamiloval jsem se do tebe už tehdy na náměstí. Omlouvám se, že jsem ti nepomohl dříve. Steff miluji tě."

"Jak si to dokázal?" bylo jediné, co ze mě vypadlo.

"Ani sám nevím." Zasmál se Zayn.
Taky jsem se zasmála. "Zayne, i když jsem ti říkala, jak tě šíleně nenávidím, a že mi otravuješ
život, zamilovala jsem se do tebe a to mě štvalo ještě víc. Ani nevíš, jakou mám radost, že jsi skutečný. Miluji tě Zayne."

Od té doby, se už nikdy neprocházím sama v dešti. Zayn mě vždycky drží za ruku a za nic na světě by mě nepustil. Miluji ho a stále nemůžu uvěřit, jak se mi to moje tele tehdy dostalo do hlavy.