Byl chladný tichý večer. Na neby zářil měsíc v úplňku. Ještě doznívalo vytí vlkodlaka, který se právě vracel zpět do mlátivé vrby. Potom co v ní málem zabil spolužáka odtamtud utekl.
Cítil však, že je blízko k proměně a tak se vrátil. Jen co se Remus znovu dostal do své lidské podoby, padl na kolena a hluboce dýchal.
,,Proč to udělal?" Ptal se sám sebe na jednu a tu samou otázku. K odpovědědi se však nedostal. Jen co nabral trochu sil, se opřel o stěnu, zavřel oči a odpočíval.
Ucítil mírné štípání na obličeji. Sahl si na bolavé místo, sklonil ruku dolů a otevřel oči. ,,No super," zaskučel a utrápeně zíral na ruku, celou červenou od krve.
Kouzlem si rány ošetřil a zacelil. I ruku si omyl za pomoci hůlky. Věděl jak se mu to stalo. Potom co tu málem zabil Severuse se jeho vlkodlačí já, vydalo do útrob lesa.
Kde, pro jeho neštěstí potkal jiného vlkodlaka a popral se s ním. Pamatuje si vše, ví o tom co jeho vlkodlačí já dělá, jenže to nemohl nijak ovlivnit.
Jako když koukáte na nějaký film, víte co by jste měli udělat, nebo jak zápletku vyřešit tak, aby nikdo neumřel, jenže nejste v tom filmu, a tak nemůžete dělat nic. Můžete jen nečinně přihlížet a litovat sebe i vaše oblíbené umírající postavy.
Remus se takto cítil každý úplněk. Nenáviděl se za to. Uslyšel kroky, které ho probudily z přemýšlení. Nebo spíš, kroky neslyšel, to by to jinak nebyl Tichošlápek, to co ho probudilo z tranzu byla rána.
Sirius měl možná tiché kroky, ale trdlo to bylo pořád. Cestou k Removi -kterého chtěl překvapit- , zakopl o hrnec (nikdo neví jak se tam vzal) a sletěl přímo před Lupina.
,,Ty jsi idiot," řekl Remus. V jiné situaci by se mu zasmál, ale teď tomu tak nebylo. ,,Celý já," usmál se Sirius, ale do smíchu mu nebylo.
Aby před Náměsíčníkem nevypadal jako úplný debil, postavil se a chtěl jít k němu. Ale to by to nebyl Sirius, aby cestou nezakopl o vlastní nohu a nespadl přímo na Remuse, který si zrovna stoupal.
Znovu byli oba dva na zemi. Krásnější rozpláclý na chytřejším. ,,J-já, promiň," řekl Tichošlápek a vyhoupl se na nohy. Potom natáhl ruku k druhému mladíkovi, aby mu pomohl taky.
,,Dokážu vstát sám," zavrčel Náměsíčník a zvedl se z promrzlé země. Dal se na odchod. Nechtěl se s Tichošlápkem bavit, ne dnes. Zklamal ho, Sirius ho zklamal a za to teď zaplatí.
,,Reme promiň," pravil Black a do očí se mu dostaly slzy, náš hrdina se je ale snažil zahnat. "Nebrečím, já přece nikdy nebrečím," opakoval si dokola v hlavě.
Náměsíčník se zastavil a otočil se čelem k jeho kamarádovi. ,,Proč si to udělal?! Proč?" Zasyčel. ,,Já nevím, měla to být sranda," odpověděl Sirius zlomeně.
,,Sranda?! To nebyla sranda Siriusi! Mohl jsem Snapea zabít! Kdyby ho James nezastavil, zabil bych ho! Nikdy bych si to neodpustil! Byl by ze mě vrah! Zabil bych vlastního spolužáka!" Křičel Remus, až se mu podlomila kolena a jeho vysílené tělo šlo k zemi. Hlavu měl skloněnou, aby se mu nemusel dívat do obličeje. V očích už měl slzy, které si po nějaké době našly cestu ven.
Vztek a známý pocit bezmoci ho zcela pohltil. Po tvářích mu stékaly vodopády slz, přes které skoro neviděl, neměl už ani sílu na to křičet. Zrychleně dýchal a lapal po dechu, až se Sirius začal bát, že dýchat přestane. Removo tělo se otřásalo nekontrolovatelnými vzlyky. ,,Reme, musíš se uklidnit," řekl vystrašeně Sirius, poklekl k němu a chytil ho za ramena.
Ale nezdálo se, že by to pomohlo, ani to nevypadalo, že ho Remus vnímá. Tenhle pocit znal, už to sám zažil. Nemůžete se nadechnout a do plic se vám nedostává žádný vzduch. Nevěděl co má dělat. Jít pro pomoc? Ne, než by se dostal do hradu, Remus by se stihl udusit.
,,Reme, slyšíš mě?" Zeptal se, uchopil jeho bradu do ukazováčku a palce a přinutil ho, podívat se mu do očí. Náměsíčník neodpověděl, jen se dál klepal a brečel. Siriuse něco napadlo, nevěděl proč to udělal, ani jestli to pomůže, ale najednou měl takové nutkání to udělat, že se prostě neudržel. Zavřel oči a přiložil své rty na ty Removi.
Neměl ponětí proč to udělal. Remus to nečekal a zhluboka se nadechl. Sirius se odtáhl, nadechl se a když zjistil že to zafungovalo, usmál se. Tedy, dokud mu jeho dobrou náladu nepřekazilo to, že si uvědomil co udělal. Náměsíčník na něj hleděl víc než zaraženě. Měl vytřeštěné oči, pootevřená ústa údivem a pozvednutá obočí. Sice už dýchal normálně a ze záchvatu se vzpamatoval, ale tohle byl šok.
,,Promiň mi to Remusi, já-" vybreptl Sirius, ale druhý mladík jen vydechl a položil mu prst na rty. ,,Dál už se o tom nechci bavit, co se stalo, stalo se," řekl a Sirius přikývl. Potom se zvedli a vyrazili do hradu.
Šli pomalu a pozorovali, jak slunce vychází a místo hvězd, se objevují červánky. ,,Počkej!" Zarazil svého kamaráda Sirius, jemně ho chytil za zjizvenou ruku a táhl ho k jezeru, které se krásně lesklo. Posadili se pod jeden ze stromů a koukali na nádhernou vodní hladinu před nimi.
Sirius odněkud vytáhl cigaretu a chtěl si ji zapálit. ,,Do pr-" chtěl zaklít když se mu ji už po třetí nepovedlo zapálit, ale Remus ho okřikl dřív, než tak učinil. Nesnášel když Sirius mluvil sprostě, ( a to se pro Salazara nadřel, aby tak Tichošlápek nemluvil) a stejně tak neměl rád, když kouřil, ale to se mu nedařilo Siriuse odnaučit.
Povzdechl si a jedním lusknutím mu cigaretu zapálil. ,,Díky," špitl Sirius, popotáhl a vyfoukl kouř. ,,Víš že to nemám rád," zavrčel Remus. Sirius se jen zamračil a nasadil štěněčí pohled. ,,Tohle na mě nefunguje, Tichošlápku." Sirius si povzdechl a zahodil cigaretu do jezera. ,,K sakru, ten pohled mi pořád nejde a to jsem zvěromág, který se k tomu všemu mění na psa! Budu se ho muset doučit," pravil nazlobeně a znovu zhluboka vydechl.
,,Díky, že jsi mi odpustil," špitl. ,,Za co?" ,,Za obojí..., za ten incident i za tu pusu. Já... nevím co mě to napadlo. Měl jsem ten den takový vztek a potřeboval jsem si ho na někom vybít. No a potom jsem na chodbě potkal Srabuse a-" začal vyprávět, ale nebyl ani u šesté věty a Remus už po něm stihl hodit káravý pohled.
,,Siriusi, je to Severus," opravil ho. ,,Jistě. Takže jsem na chodbě potkal Sra- Severuse," ušklíbl se a Zmiozelovo jméno vyslovil s jistou nechutí v hlase, ,, a prostě jsem si na něm vybil zlost, řekl jsem mu, aby dnes večer šel do vrby Mlátičky, že tam na něho čeká Lili."
,,Lili! Tys do toho zatáhl i Lili!?" Rozčílil se Remus a zamračil se. Sirius nasadil nevinný úsměv a jemně kývl. Remus se plácl rukou do čela. ,,Ty jsi váže blbec, Siriusi," zaúpěl. ,,Já vím a proto u sebe potřebuji geniálního člověka jako jsi ty, Remusi."
Náměsíčník se na něj jen unaveně podíval a ústy mu naznačil "pokračuj". ,,Poradil jsem mu i jak se dostat dovnitř, aby neutrpěl žádný úraz. Večer se tam vážně vydal. Schoval jsem se ve křoví a čekal na něho. Snape přišel, uspal ji a vešel dovnitř. Během sekundy se tam nějak objevil Dvanácterák, seřval mě a vysvětlil mi jaký jsem idiot.
Proměnili jsme se a běželi jsme za ním. Dál už to znáš, zeda až na to, že mi došlo co jsem udělal. A chtěl bych se ti strašně omluvit. Byl jsem strašný idiot a pochopím když mi už neodpustíš." Remus se jen jemně pousmál a zavrtěl hlavou. Sirius sklopil zrak a nechal jednu osamnělou slzu stéct po tváři.
,,J-já..., byl jsem strašný debil. Vím že jsem se zachoval hrozně. Ublížil jsem ti, strašně moc jsem ti ublížil a dokonce jsem ohrozil zdravý našeho spolužáka. Moc mě to mrzí, Remusi," pravil a sklonil hlavu, takže mu pramen jeho vlasů vyklouzl zpoza ucha. Remus se jemně pousmál, zastrčil mu pramínek za ucho a uchopil jeho bradu do palce a ukazováčku, čímž ho donutil, se na něj podívat.
Sirius měl slzy v očích, zarudlé tváře a omluvný pohled. ,,Remusi já-" začal znovu, ale Náměsíčník se pouze pousmál a přerušil ho. ,,Moc mluvíš, Siriusi. Já už ti přeci dávno odpustil," pravil, zavřel oči a přiložil své rty na ty Tichošlápkovi. Sirius byl zaskočený, ale potom se usmál, uvolnil se a užil si tu chvilku, která navždy změnila jeho život.
...
