Není úniku

Povídka 1. - Návrat k hodnotám již zapomenutým

V Alveru, v srdci celé říše, nastávalo pochmurné ráno a většina domů se probouzela k životu. Zchátralé město opravované nalezenými plechy a plachtami. Během několika let se vrátili o několik století zpět. Světlo nebylo součástí jejich světa, ale ani to je nedokázalo zničit.

Na věži seděl muž, který měl hlídat před blížícími útoky a zároveň to bylo místo, kde se mohl beztrestně vyspat. Každý zvuk zvonu lidi vyděsil a nebylo tomu jinak ani tehdy. Nájezdníci přicházeli skrze polomrtvý les k jejich polím. Museli popadnout zbraně, které by ještě před pár lety odsoudili. Vyrobené meče z nalezených zdrojů chránili jejich rodiny. Střelné zbraně byly zničeny, avšak mezi lidmi se nesla historka o jejich existenci. Pojednávala o lidech, jež je mají. Přezdívalo se jim Puristé. Avšak starší muž o nich tušil své. Nezbylo mnoho lidí, kteří mohli mluvit o bojích, které je dohnali až do této situace. Tvář i ruce měl zjizvené z mnoha prožitých bojů, ale na mysli ho to nijak netížilo. Dalo se i říct, že poničenou kůži bral jako výhodu. Jizvy byly těžší na proříznutí než zbytek normální kůže.

I proto byl rád schován v místě, kam mnoho lidí nechodilo. Krom jedné světlovlasé slečny, která místo nazývala svým domovem. Její nezkažená mysl muži dodávala potřebnou sílu. Pro tuto generaci se oplatilo bojovat, pomyslel si. Vzal ji do náručí, když v tom spatřil skupinu mužů přicházející od nedalekého mrtvého území. Nepoznával je, a tak rozhýbal zvon k životu. Bylo skoro na denním pořádku, že museli bojovat o území, kde se nacházelo srdce celé říše. Rychle pohladil dívku po hlavě, popadl dlouhý meč a vyběhl ven za ostatními bojovníky. Když ho spatřili tak kývli a pustili ho dopředu. Nebylo jich mnoho, ale bojovný duch se v nich nezapřel. Každý pro něco bojoval. Ať už pro rodinu, nebo chtěl oplatit smrt svých příbuzných. Čekali na poli, ke kterému přicházeli černě odění muži.

V předu šel stařec, o kterém si zjizvený muž myslel, že je již dávno mrtev. Zažívali kdejaké boje, ale tato skupina byla podobná havranům. Roznášela po místech pouze smrt a pusto. Temnářů obvykle nebylo mnoho, za to jejich síla byla veliká. Rozběhli se a vojáci domobrany odpověděli stejným způsobem. Nehodlali nechat nepříteli výhodu. O chvíli nebylo slyšet nic jiného než řinčení mečů. V samém středu bojoval muž z věže se starším velitelem. Když se jejich meče ohnali proti sobě, tak nepřítel promluvil: „Čekal bych tu cokoliv, ale tebe Bruno opravdu ne."

Na odpověď nemusel čekat dlouho, i když to znamenalo stát chvíli proti přetahujícím se ostřím dvou mečů.

„Měl jsi být mrtvý, taky bych tě tu nečekal. Odejdi od mého domova," dával mu poslední šanci na odchod. Avšak muž v černém se mu jen vysmál. Dalším výpadem Bruna sekl do ruky. I přesto se nepřestával bránit. Nesměl padnout z jedné rány. Najednou výpady skončili.

„Z tvého domova? Vždyť sem nepatříš. Vychovali tě Temnáři. Tak mi tu nekecej něco o domově." Snažil se za každou cenu vyhnout blížícímu se ostří vedle jeho hlavy. Avšak pohled mu zpomalila čepel namířena přímo na jeho hrdlo. Nemohl nic dělat. Kdyby se pohnul, tak skončí nabodnut.

„Přidej se zpět k nám a nechám tě žít," nabídl mu jistě velkoryse velitel. Avšak on věděl, jaká zvěrstva se u nich provozují. Zahnal vzpomínky na temnou celu během svého výcviku a snažil se přemýšlet. Padl na kolena a sklopil zrak k zemi zalité krví. Byla to krev jeho lidí. Svět se zpomalil a on věděl, že je s ním amen.

Očekávaný konec nepřicházel, a tak zvedl o malý kus hlavu vzhůru. Muž bez života s dírou v hlavě. Lemoval ji černý kruh, který na čele muže vytvářel všelijaké ornamenty. Tohle by žádná běžně používaná zbraň nezvládla, ale pak si na něco vzpomněl. Puristé, proběhlo mu hlavou. Neuznávali život nastavený vládou, a tak se nejvíce podobali již neexistujícím anarchistům, kterých bylo během války spousty. Jenže ti se do bitev nepouštěli, pokud z toho sami neměli žádný profit.