Není úniku

Povídka 7. - Na břehu beznaděje

Kniha v polici křičela na procházející svým rudým názvem. Nebylo divu, onen nadpis evokoval situaci ukrytou v řádcích, prolínající se skrze moře textu spousty stran. Ovšem nebyl to Robinson, i když by se to na první pohled mohlo zdát.

Loď přepravující na tisícovku lidí. Ti nejnuznější, pro něž nebyla dobře zabezpečená paluba, bojící se o svůj život. Pofidérní materiály použité na zaopatření jejich bydlení, a to každý den museli na tváři mít stejně usmívající se výraz. Pověstná ochota posádky z lodi Riana.

Pět mužů žijících v jedné kajutě si vyměnilo ustaraný pohled. Za měsíc se měli dostat domů. Jeden z nich měl před svatbou, druhý čekal dítě a ti další jistě také čekala důležitá etapa života. Přesto si jich ředitel nevážil natolik, aby jim nevybral onu rozpadající kajutu, jež se mohla každou chvíli zatopit. Připadalo jim totiž, že se nacházeli i pod úrovní kotelny.

Plavba pokračovala, na modrém nebi se zrcadlilo pouze několik bílých mraků připomínající chomáčky vaty. Avšak Ryana ta práce netěšila tak jako jeho spolubojovníky. Nazval si je tak, když zrovna měl chvilku času na přemýšlení. Byl rád, že nemusel jíst zbytky po hostech, to by byl již pověstný vrchol ledovce. A přesto jim znovu a znovu kapitán dával na pamětnou. Nesměli se zmínit i svých nuzných životech. Bílé oblečení museli nechávat v jedné místnosti poblíž kajuty majitele, jež nikdy neviděli otevřenou.

Až večer si mohl v klidu sednout. V duchu se vracel ke své manželce, jež pod srdcem nosila jejich dítě. Doufal, že se vrátí domů včas. Tato loď mu již léta připadala spíše jako vězení či armáda s nasazením v zámoří do války.

Paluba ztichla. Bylo uprostřed noci, ale smetánka se šla bavit do vnitřních prostor, ať už na bar či parket, jež jim byl povolen pouze za nepřítomnosti hostů. Měl konečně padla a mohl se opřít o zábradlí. Měsíc v úplňku, již třetí, který spatřil na palubě této lodi. Kolem nich bylo pouze moře, které naráželo do kovových stěn lodi. Ovšem něco bylo špatně. Podivné skřípání ze zádi lodi se normálně neozývalo. Rozběhl se naučenou cestou až do nejnižšího patra, kde byl ohlušitelný řev kovu, který se opravdu nedal vydržet. Matky létaly vzduchem a podlaha se vlnila.

Nuzná přístavba se hroutila do neznámých vod. Přidržoval se zdí a snažil se vyhýbat matkám, jež by ho mohly případně i zabít. Vší silou rozrazil dveře zrovna ve chvíli, kdy dírou ve zdech postele jeho přátel pohltila tmavá voda a řinula se dovnitř. Naštěstí to vypadalo, že tam nikdo nezůstal. Do dámské sekce se už však nedostal. Musel se chytit futer, aby nepadl na zem. Kov tlak vody nevydržel a nuzná jednotka se odtrhla. Ryan se ještě stihl nadechnout, než mu hlava klesla pod hladinu.

Instinktivně se chytil čehosi, co vyplavalo na hladinu. Několikrát se nalokal vody, což v jeho těle nevytvořilo zrovna kladnou odpověď. Zatmívalo se mu před očima a postupně ztrácel vědomí. Některé věci plavaly kolem něj, ale on nebyl schopen ničeho než se snažit neusnout.

Otočil hlavu k noční obloze a zašeptal: „Omlouvám se," zadržoval při tom slzy. Sil mu docházelo. Chtěl přehmátnout, ale už necítil prsty, a tak padal do hloubky. Zavřel oči a myslel na manželku, na její smích, který už asi v životě neuslyší. Své dítě nikdy nepotká otce a on nikdy nepocítí maličkou ručičku chytající ho za prst. Po zádech stále klesal hlouběji, po chvíli však ztratil vědomí.

...

Probudil se, když na něj plnou silou pařilo slunce. V ústech mělo seschlo, a navíc se mu tam nějak dostal písek. Pokusil se ho vykašlat, ale nedařilo se mu to. Kolem něj bylo až podivné ticho. Sebral veškerou sílu, kterou v těle nalezl a napnul svaly. Jako první pohnul hlavou, přičemž neviděl nic jiného než stromy, vodu a písek.