Není úniku

Povídka 4. - Ve stínu režimu

Běžný šedivý den pro účetního. Takto začínal každý den Ryšavce. Venku na obloze svítilo slunko, ale na ulici bylo podivné ticho. Ostatní se ještě neprobudili. Ještě aby ne, systém buzení byl rozdělen do několika etap. Tři vlny a jako poslední se probouzeli ti nejvyšší. Nebylo radno je probuditi dříve, jinak by se celý systém posunul o hodinu dozadu.

Drželi je v šachu. Ospalí pracovníci plahočící se po ulici. Ryšavec se ohlédl kolem sebe vidíc zástupy stejného druhu. Nebylo divu. V kanceláři, kde pracoval jiného pracovníka ještě nepotkal.

Nebylo dovoleno bavit se s ostatními druhy. Pokud by byl přistižen, byl by přeřazen do jiné budovy k odpadlíkům. Nad tou myšlenkou se oklepal. Děsilo ho to každým dnem, od doby, kdy stůl za ním zel prázdnotou.

O Turyšovi již nikdy neslyšel. Nikdo ho nenahradil, pouze se přerozdělila jeho práce mezi ostatní. Nekoukal se příliš kolem sebe, nebylo divu, když každý jeho krok mohl být sledován.

Všichni potichu následovali jednu cestu i skrze dveře. Nikdo nevybočil z řady. Jako kdyby se jednalo o roboty. Stiskl pevněji svou koženou brašnu a s hlubokým nádechem prošel do budovy. Bílé stěny byly každý den to jediné na co se mohl beztrestně dívat. Ale také jen po omezenou dobu. Když by se zahleděl, tak by se ozval hlas blízko jeho hlavy, který by ho zajisté probudil.

Jednou to již zažil a nebylo to příjemné. Od někoho slyšel, že pro každý druh se používá tón, který mu vadí nejvíce. Medvědi něco takového neměli, možná i proto vládli zemi pevnou tlapou. Občas se jim na obřích obrazovkách zjevovala známá tvář medvěda Zimňi. Jeho slova začínala jako obvykle „Pocta Velkému Medvědovi, který na Vás dává pozor." Rezonovala vždy ještě několik hodin po proslovu, čímž končil každý pracovní týden.

Proslov vždy končil sborovým tleskáním. Dohlíželo na něj několik Mírotvůrců. Poté je rozehnali.

Ani doma však nebyl před pohledy zachráněn. Jednotky hlídačů mohly být všude, i klidně jeho vlastní soused. Přímo v hlavní místnosti, kde trávil nejvíce času měl zrcadlo podobné těm, které se nacházela v budově, kde pracoval.

...

Několik dnů probíhalo naprosto rutinně při kterých Ryšavec mohl klidně vypnout. Avšak měl naplánovaný jiný osud. Klidu mu nebylo přáno. Navíc v hlavě se mu onen mír spojen se strachem začal příčit.

Setkání s jiným druhem bylo oživující a zabíjející zároveň. Cítil jako kdyby porušoval onu knihu zákonů, která jim byla předčítána již od nízkého věku. Věděli, že nejsou na světě sami, ale potkat se s nimi nesměli. Avšak mýval neměl na jeho oddělení co dělat. Ryšavec vzhlédl směrem ke kameře. Rozhlížela se po místnosti a vypadalo to, že ani oni nezůstanou nespatřeni.

Avšak na ně nepohlédla, kousek před nimi se otočila a rozhlížela se opět po kanceláři. Tušil, že to nebylo jediné sledovací zařízení, i proto ho tížila myšlenka, že se nemusí dožít rána.

Svou práci neměl příliš rád, ale zvykl si. Při rutinních odpočtech mohl přemýšlet nad jinými věcmi.

Když se však u jeho stolu objevili mravenci s další naloží práce věděl, že ten den bude ještě dlouhý. Ale z tohoto setkání měl opravdu strach. Všechny vnitřnosti měl jako na horské dráze. I proto radši chtěl mývala co nejrychleji obejít.

Minuli se. Ryšavec si oddechl, ale na zemi poté spatřil miniaturní papírek. Zvedl ho a rychle zastrčil do kapsy. Věděl, že si ho bude moci přečíst až doma. Celý den na něj však myslel. Všechny myšlenky jako kdyby se proti němu spikly.