Není úniku

Povídka 11. - Aneb jak se historie zacyklila

Povídka na motivy písničky od mé nejoblíbenější skupiny Linkin Park, která mi kdysi zachránila život. Ale ani tak nebylo snadné něco vymyslet. I proto doufám, že Vás mini příběh Petera Stirse a jeho rodičů osloví. 

Můj milý Raule,

kdykoliv se snažím začít, něco mě zastaví. I proto omluv pokud budu znít roztržitě, ale snažím se zabavit malého rošťáka. Ptá se po tobě, kdy ho přijdeš opět utěšit. Odpovídám mu stále stejně, ale postupně mi přestává věřit. Za nějakou dobu budu muset s pravdou ven, i když to nebude příjemné. Ale prozatím se tomu vyhýbám různými návštěvami, které jsem prosila o to, aby nebyli smutní. Alespoň kvůli němu. I přesto si však pamatuji každou sekundu, kterou mi už z mozku nikdo nevymaže.

Cítila jsem tě, nemohla vůbec přemýšlet, celé tělo mi naplnil strach, jež pozastavil všechno dění okolo. Bylo to znamení, měla jsem mu naslouchat, ale byla jsem příliš hluchá. Ale když malý Peter začal pobrukovat písničku, kterou jsi mu zpívával jen ty, rozbrečelo mě to. Oči poprvé za čtrnáct dní uviděly. Ona svítící záře kolem malého nemohla být náhoda. Tomu jsem nevěřila a navíc ta známá melodie. Jenže po nějaké době vše utichlo.

Přestal s ní z hodiny na hodinu a do místností proudil jen chlad. Venku ale bylo předpovězeno teplo, nedávalo to pražádný smysl a přesto se to dělo. Studená pára mi stoupala od úst. když mě něco donutilo otočit hlavu směrem na hodiny v obýváku. Zastavili se, ale to nebyl ten pravý důvod, proč jsem vyjekla. Venku svítilo slunce, ale ukazovaly půl deváté. Musela jsem si to někde ověřit, a proto jsem se otočila zpět do kuchyně, abych viděla na troubu. I ta však souhlasila. A poté následovala prázdnota, která mě přijímala jako svého druha. Nahrazovala místa, která se zdála příliš volná. Pokud jsi to byl ty, odnesl sis s sebou také i půlku mého srdce.

Z pokojíčku se chvíli poté začal ozývat neustávající pláč, který mě donutil se alespoň trochu vrátit zpět nohama na zem. Bodal mě do mozku jako ostré hřebíky, projevoval všechny emoce, které jsem cítila také. Truchlil svým vlastním způsobem. Nešlo ho zastavit, ani pohlazením či přidržením blízko těla. I proto jsem věděla, že jsi tu byl. Malé děti prý dokážou vycítit takové věci, i když bych si to před měsícem ještě nechtěla přiznat. To jsi seděl vedle mě na pohovce a smál se. Poté jsi přišel za ním a já jen mohla sledovat, jak usínal šťastný. Byla to tradice, kterou nepřetrhla ani smrt.

Vrátím se domu co nejdříve a zazpívám ti písničku, neboj. Zatím se ale musíš starat o maminku, jak jen to půjde.

A opravdu jsi mu to splnil. I když to bylo trochu jiným způsobem, tvé tělo zůstalo kdesi, kam jsem k němu již nemohla. Ale proč jsi najednou musel odejít? Stále to nebyl poslední, který jsi dal. Vzpomněla jsem si na několik, o co jsi mě prosil. Kdysi to nemělo takový význam jako teď, když jsi tu už nebyl.

Ještě pár hodin jsem malého Petera držela v náručí, ale pořád se přetáčel a něco hledal. Natahoval ručičky do prázdna a nikdy nic nechytil. Nebyl jsi tam a chybělo mu to. Záře, která mu poslední dny přinášela radost, zmizela. Chytila jsem je a políbila. Jediné, co mi zbývalo bylo zkusit tvou taktiku. Jenže už při prvních slovech se na mě začal šklebit a natahovat k dalšímu pláči, že jsem toho raději nechala. V té chvíli jsem litovala toho, že jsem si vás nikdy nenahrála. Nemohla jsem to ale předpokládat. Nebylo nic, co by mu tvou lásku nahradilo.

Ani nevíš, s jak těžkým srdcem se vracím do obývacího pokoje, kde se z pohovky hledí přímo do vitríny na naše svatební fotky. Usmíváš se na nich a to mě bolí ještě více. Stále si do detailu pamatuji, co jsi mi říkal, než přišla žádost o ruku. Připravoval jsi mě. Na život bez tebe.