Osmáci nepláčou tak jak by to někteří chtěli

1. + odkaz na film

Tady máte odkaz na film ⬇️

Tak a teď na knihu ( chci jen říct že čas od kdy je příběh je když Joep plakal nad vzpomínkou na Akkie)

Z pohledu Joepa
Cítil jsem jak mi slzy stékaly po tváři přiložil jsem k památce na Akkie fotbalový míč s nápisem pro Akkie van Fliet.
Cítil jsem jak mi další slza teče po tváři.

Přišel Ibrahim. Jen tak stál vedle mě.
Tušil jsem že se na mě dívá ale já jsem se ani nepodíval.
,, Taky ti tak chybí ? " Zeptal se a já jsem se na něj podíval.
Měl zarudlé oči slzami.
Jen jsem přikývl,neměl jsem sílu na slova.
Neměl jsem sílu na nic jen tiše plakat a koukat na fotku Akkie ještě s vlasy.
Teprve až tehdy jsem si uvědomil že jí miluji a řekl jsem si že už v životě nikdy nikdy nikdy v životě neřeknu že osmáci nepláčou.
,,Osmáci přece jen pláčou." Pronesl velmi smutným hlasem Ibrahim.
Jako by mi četl myšlenky.
Přál bych si vrátit čas a mít ji rád už od začátku už od začátku vědět že se to stane a vážit si toho že je s námi.
Přitáhl jsem si Ibrahima k sobě a podrbal mu vlasy.
Sáhl jsem si do kapsy a vytáhl řetízek který mi Akkie věnovala.
Řetízek s přívěškem fotbalového míče ten který když jsme se poprali jsem našel a dal jí ho beze slova.

Tolik mi ty chvíle chyběly.
Řekl jsem si že by Akkie chtěla abych ho nosil.
Nasadil jsem si ho na krk a zakoukal se na fotku. Viděl jsem v ní odraz sebe vypadal jsem hrozně uplakaně jako slaboch ale osmáci můžou plakat.
Pláčou pořád.
Když zazvonilo přišla do třídy učitelka Stevensová.
Byla smutná jako všichni.
Slyšel jsem pár vzniků Elize .
Taky nedokázala mluvit jen se na nás dívala sedla si a poslouchala jak Elize vzlyká.
Všichni jsme to slyšeli tak jsem se přidal já vzlykal jsem s ní.
Přidal se Laurance,Tamara pak Lars Rico Ibrahim a postupně jsme vzlykaly všichni objímali jsme se a plakali si do náruče. Jen jsem cítil jak mi ukápla další slza a další a další můj obličej byl celý promočený slzami úplně celý.
Najednou zazvonil telefon byl to telefon učitelky Stevensové.
Když ho zvedla najednou se tvářila jako by nevěřila vlastním uším.
Tvářila se opravdu divně a tak jsem radši vstal a ptal se jí co se děje.
Ona ale nereagovala.
Dál poslouchala telefon.
,, Ano ano samozřejmě všichni budeme moc rádi když se přijde podívat"najednou se usmála.
,,Jistě jistě naprosto to chápu." Nevěděl jsem co se děje ale chtěl jsem to okamžitě zjistit.
,,Jistě zatím nashledanou." Najednou zavěsila a položila telefon. Na nás všechny se zadívala.
Usmívala se byla usmátá od ucha k uchu nechápal jsem jak může být tak veselá když Akkie umřela.
Byla mrtvá zemřela na rakovinu. Copak to nechápala ?!
Nebylo to sice na 100% potvrzené ale prakticky to potvrzené bylo.
Byl jsem zamyšlený když paní Stevensová najednou něco zamumlala a všichni začali křičet.
Křičeli jo jupí to není možné!
Najednou byl všude zmatek nechápal jsem co se děje když za mnou přišla Elize a řekla mi že Akkie je naživu.
Nechápal jsem jak se to stalo ale začal jsem křičet všude možně začal jsem jásat brečet štěstím i když už jsem měl oči zmáčené.
I když jsem to neměl potvrzené
I když jsem nevěděl zda to je pravda nebo ne.
I když jsem mohl jen špatně rozumět.
Objímal jsem všechny které jsem viděl nedokázal jsem to a začal jsem křičet všude možně začal jsem řvát Jo!!! To není to možné!!! Jupí jupí !!!!
Zaplavil jsem paní Stevensovou otázkama typu jestli je Akkie v pořádku jestli přijede či ne na atd... Na žádnou otázku mi zatím neodpověděla nejspíš byla úplně vedle z té nové zprávy ale věděl jsem že jednou mi odpoví.