Osmáci nepláčou tak jak by to někteří chtěli

2.

Pár dní jsme museli počkat než jsme mohli Akkie navštívit byla to pro mě  věčnost.
Mezitím jsem se zeptal paní Stevensové co se stalo že je Akkie naživu
Ne že by mi to vadilo to vůbec byl jsem za to hrozně rád ale zajímalo mě jak je na tom.
Odpověděla mi jen to že bude v pořádku a že jí budeme moct navštívit až za pět dní.
Pan doktor knírek bez knírku říkal že dřív to nebude připadat v úvahu.
Čekal jsem hrozně dlouho když jsem si ani neuvědomil že už je pátý den a přišel jsem do školy.
S mým překvapením tam ale nebyla ani Elize ani Ibrahim Laurens a ani paní Stevensová byla tam  paní která nás učila když paní Stevensová jela s ostatními do nemocnice za Akkie.
Omluvil jsem se že ruším a uvědomil si že už tam nejspíš musí být.
Zavolal jsem si taxíka a jel do nemocnice.
Cestou jsem měl pocit jako by bylo nejdůležitější den mého života.

Když jsem přišel na recepci uvítala mě tam milá paní.
,,Prosím potřebuji na onkologii pokoj 4."
Nevěděl jsem jak to tam chodí ona mě prostě kývla a já jsem šel na pokoj který jsem moc dobře znal.
No vlastně ne zas tak moc dobře.
No vlastně skoro vůbec ne.
Když jsem dorazil před dveře pokoje číslo 4 zastavil jsem se a zhluboka jsem se nadechl.
Lehce jsem zaklepal a když se ozvalo slabé,, můžete vstoupit" vzal jsem za kliku a otevřel.
Tam jsem viděl v posteli ležící Akkie obklopenou Laurensem Ibrahimem Elize a paní Stevensovou .
Její rodiče nejspíš odešli.
Pozdravil jsem a když se mě paní Stevensová všimla ustoupila od postele a kývla.
Pochopil jsem to jako že můžu jít za Akkie a tak jsem přistoupil.
Nevím proč ale paní Stevensová Ibrahim Elize a Laurens odešli zůstal jsem tam jen já a Akkie.
Když jsem ji viděl.
Když jsem ji viděl dýchat, mít otevřené oči a celkově to že žije rozbrečel jsem se cítil jsem jak mi slzy tečou po tváři.
Vodopádem.
Zašeptal jsem jen ,,Jsem moc rád... "
Ale dál jsem nemohl .
Sklonil jsem se k ní a políbil ji.

Cítil jsem že i ona plakala plakal jsem s ní.
Plakali jsme oba dva a když jsme se od sebe odpojili jen jsme se na sebe podívali a ona zavřela oči.
Koukal jsem se na přístroj který určuje dech ale naštěstí vždy pípnul.
Píp.......píp.....píp.........
Sedl jsem si na židli u okna a zanedlouho přišla paní Stevensová, Elize a ostatní.
Byl jsem tak rád že je naživu.
Když se na mě Ibrahim podíval usmál jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.
Hned za nimi šel pan doktor knírek bez knírku když přišel Akkie otevřela oči.
Chvíli se na něj jen tak dívala na nikoho jiného ani očko nehodila.
Pak promluvila.. ,, S tím knírkem jsem to nemyslela vážně" řekla a pousmála se.
Tak rád jsem ji viděl smát se. Nepochopil jsem jak jsem se s ní mohl bít, jak jsem ji mohl nenávidět.
I bez vlasů byla krásná.
Měl jsem pocit že kdo by řekl že není tak bych po něm okamžitě vyjel.
Nikdo ani nepromluvil všichni jsme se koukali na ní a ona koukala na nás.
,, Děkuji vám za návštěvu" pronesla a pak zavřela oči.
Lekl jsem se a podíval se na přístroj.
Pořád pípal.
Už jí nenechám znova umřít řekl jsem si a hodlal jsem to dodržet.
I když jsem pořád nevěděl důvod jakto že je naživu.