Osmáci nepláčou tak jak by to někteří chtěli

3.

Z pohledu Akkie

Od té doby co mě po prvé navštívil Joep v nemocnici uběhlo už pěkně dlouho.
Pan doktor knírek bez knírku říkal že teď nějakou dobou návštěvy přijímat nebudeme.
Jen tak jsem si ležela v posteli a čekala.
Myslím že to bude takové dva týdny kdy přišla jen Elize a Joep až po škole.
,,Ahoj" pozdravila Elize zvesela a skoro až běžela mne obejmout.
,,Ahoj" řekla jsem se slzami v očích.
Ale snažila jsem se je nějak rozmrkat.
Přes její rameno jsem viděla Joepa.
Přišel pomalu ke mě a obejmul mě.
,, Za šestnáct dní je ten zápas" oznámil mi a zatvářil se trochu jako by si malé dítě představovalo jednorožce.(neptejte se)
,,Jo" pronesla jsem trochu smutně.
,,Já nebudu moct hrát " řekla jsem jěště smutnějším hlasem.
,,A budeš se moct alespoň podívat ?" Zeptala se Elize tiše.
To ale nikdo netušil že za nimi stojí pan doktor knírek.
Přistoupil blíž...
,,Akkie, na ten zápas se můžeš podívat vím co to pro tebe znamená, ale jen pod podmínkou že nebudeš hrát ty sama!" Zatvářil se přísně hodně přísně takhle se ještě nikdy netvářil.
,,Slibuji " přísahala jsem a obejmula ho.
Když jsem se vracela k mojí posteli viděla jsem jak se na mě Joep usmívá.
Byl tak krásný.
Nechápala jsem jak se mohl tak přes noc změnit.
,,Musím na záchod" oznámil nám Joep ale myslím že jsem to nepotřebovala vědět.
Když odešel a zavřel za sebou dveře odešel i pan doktor knírek.
Jen tak beze slova.
Následovala celkem dlouhá pauza.
S Elize jsme se jenom na sebe usmívali .
Elize se na mě podívala zkoumavým pohledem.
,, Ty s Joepem ... Něco ? " ptala se Elise
,, Néé " řekla jsem protáhlým tónem což mě nejspíš vyzradilo.
,,No ták Akkie, líbí se ti !" Tak to už jsem byla v pytli ze kterého nejde ven.
,,Víš já.. " nedokázala jsem to vyslovit.
,,Ano líbí se mi, a možná se líbím i já jemu ale nevím."
,,Opravdu ?" Ozvalo se.
Chvíli jsem myslela že to řekla Elize ale pak jsem se otočila a viděla Joepa .
Nechápala jsem jak to bylo možné neslyšela jsem ho přicházet ani otevírat dveře.
Myslím,že to tušil ale ulevilo se mu to slyšet z mých úst.

Šel ke mě.
bylo to jak z nějakého romantického filmu nikdy se na toho nevěřila ale teď jsem uvěřila.
A před Elize mě políbil.

Jak jsem řekla teď už od toho je tak dva týdny a už se těším až přijdou zase nebo až přijdu do školy.
Přišla máma jen tak mlčky na mě hleděla.
,, Mami nevíš kdy budu moct zase jít do školy? "Zeptala jsem se velmi zvědavě ale nenápadně.
, , Nevím zlatíčko pan doktor říkal že zanedlouho do školy půjdeš. " Když to řekla celkem se mi ulevilo.

Když jsem se na druhý den probudila stál vedle mě pan doktor knírek bez knírku.
,, Zítra se vrátíš do školy "řekl a to mě nadchlo víc než kdykoliv jindy. Vyskočila jsem z postele a obejmula ho.
Ten jeden den uběhl rychle.
Ještě tehdy když mi to doktor knírek  řekl jsem si začala balit.
Máma s tátou mi pomáhali, pomáhali mi sundavat obrázky ze zdi , oblečení a všechno co jsem v nemocnici měla.
Když jsem přišla domů uvítal mě Karel.
Pěkně jsem se s ním pomazlila a šla jsem do pokoje.
Když jsem vešla vyskočila na mě Elize.
,, Překvapení"vykřikla nebo spíš nevykřikla,ale řekla to, aby mě nevystrašila a já nemusela znova jít do nemocnice ještě k tomu s infarktem.
,,Ježiši Elize chceš aby jsem dostala infarkt?" Řekla jsem a vypukla smíchy.
Obejmula jsem ji štěstím.
,, Budu tu dnes spát nevadí ti to?" zeptala se mě s nadějí v hlase
,, Děláš si ze mě srandu a vůbec mi to nevadí! "
Jsem moc ráda že u nás dneska bude spát.
Prokecali jsme snad dvě hodiny možná i tři a pak nás mamka poslala spát. Když jsem se probudila Elize už asi byla dole šla jsem do kuchyně a ona snídala,nachystala mi konfleky s mlékem.
Tak jsme se nasnídali a šli jsme do školy.
Když jsme vešli paní učitelka Stevensová mě uvítala jako kdybych chyběla rok ale mě to takhle    připadalo.
Byla to celá věčnost.
Když jsem tak přišla,přišel za mnou Laurens.
Asi o tři lavice za ním jsem viděla jak na mě kouká Joep.
Koukal na mě zaujatě hrozně zaujatě.

Jak byl úplně těsně u mě zastavil se. Podal mi obrázek,na tom obrázku jsem byla já jako zombie který vylézá z postele.
,, Děkuji Laurensi "poděkovala jsem a obejmula ho.
Přes jeho rameno jsem viděla jak se na mě zase kouká Joep.
Koukal se na mě jako kdyby jsem byla nějaký přízrak.
Taky že od té doby co mě v nemocnici políbil skoro vůbec nemluvil.
Když jsme se s Laurensem přestali objímat utíkala jsem za ním a skočila mu do náruče.
On se na mě jen usmál.
Miluji jeho úsměv.

Myslím že to byla láska na první pohled.
Vlastně nebyla na první pohled znali jsme se s Joepem už dlouho ale vždycky jsme se nesnášeli.
Nebo do mě byl zamilovaný i předtím?
Jestli ano proč se ke mně takhle choval?
Mám pocit že všemu přestávám rozumět.
Jak jsem tak byla u něj všimla jsem si že má na krku můj řetízek s fotbalovým míčem.
Když si všiml že na ten řetízek koukám začal si ho sundávat.
,, Ne Joepe nech si ho " řekla jsem mu a přitiskla mu ruku ve které sevřel  řetízek.
Tak jsem o tom tak přemýšlela vytáhla jsem si z kapsy jeho mobil a vrátila mu ho.
,, Vím co pro tebe znamená " řekla jsem a usmála se.
On mi na oplátku dal pusu na čelo a pak mě objal.

,,Akkie nechápu to jakto že jsi..... " Nechtěl to říct ale já jsem to pochopila.
,,Pan doktor knírek říkal že mám poslední minutu.
V tu chvíli mi stroj přestal pípat.
Máma okamžitě psala paní Stevensové že už nejsem na ... Však víš........
No jenže když už jí to napsala alespoň takhle mi to řekla, tak si lehla na mou postel a začala plakat.
Když najednou jsem se pohla, začala jsem dýchat a ožila jsem .
Pan doktor knírek říkal, že se to stává jen  u 0,1% lidí na celém světě."
Když jsem to dořekla Joep mě objal tak pevně že i gorila takhle neobímá. Jen jsem cítila mokro na svém rameni plakal.
Měla jsem ho moc ráda moc moc. Milovala jsem ho.