Nemoc

Nejistota

Škubl sebou. Pak znovu. Začal brečet. Víc, než předtím. Nevěděl jsem, jestli je to další výkyv nálady, nebo je to bolestí z kousnutí.
Odtáhl jsem se. Rána se nehojila. Odmítl to snad? Umírá mi přímo před očima?
„Hej.. Pšš..“ Řekl jsem tiše a utíral mu slzy. „To je dobré. Všechno bude zase v pořádku. Přestane to bolet. Slibuji, Stilesi.“
„Bolí..“ Šeptal. Třásl se.
Polkl jsem. Přemýšlel jsem, jak dlouho by mohlo trvat, než se to zahojí. Jelikož ještě neztratil vědomí, věřil jsem, že to přijal.
„Bolí..“ Vzlykal.
Objal jsem ho a kolébal se s ním ze strany na stanu. Bylo to, jako by byl malé dítě. Nevadilo by mi, kdyby měl vadu řeči. Hlavně, že by žil.
„Pšš.. Všechno bude dobré. Jsi v bezpečí.“ Šeptal jsem, i když jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli je to pravda.
V tom okamžiku jsem, ale ucítil, jak mi ztěžkl v náručí.
„Stilesi?“ Řekl jsem tiše.
Žádná odpověď. Odtáhl jsem se od něj. Měl zavřené oči. Klidný výraz.
„Ne.. Ne.. To ne..“ Mumlal jsem. Vyplnila se snad Peterova slova? Nechtěně jsem jej zabil?
„Prosím..“ Šeptal jsem se slzami v očích. „Ať to není pravda. Prosím..“
Pokoušel jsem se naslouchat jeho srdci. Bilo. Velmi pomalu, ale bilo. Oddechl jsem si a roztřesenou rukou přejel po jeho obličeji. Přijal to. Stane se vlkodlakem.
Něco mě však stále nutilo myslet na Peterova slova. Nevyléčí ho to. Možná oddálí od smrti, ale nevyléčí.
Opatrně jsem jej uložil na postel a zakryl jej dekou. Vedle něj jsem položil Scottyho. Usmál jsem se. Ach to jméno.. To nemohl vymyslet něco jiného? Viděl jsem, jak se jeho ruka pomalu obtočila kolem hračky a přitáhla ji blíž k jeho hlavě.
„Zítra se zase vrátím.“ Usmál jsem se a otočil se k odchodu.
„Rád.. Scotty.. McCall.“ Zamumlal a usmál se ze spaní.
Znovu mi stály slzy v očích. Po chvíli už volně tekly dolů. Pomalu jsem začínal chápat jeho zkratkovitou komunikaci. Tohle znamenalo: Mám tě rád, Scotty McCalle. Byl jsem si tím stoprocentně jistý.
„Hezké sny, Stilesi.“ Zašeptal jsem a vyšel z pokoje. Tiše jsem zavíral dveře a utíral si oči. Nechtěl jsem, aby mě takhle sestry viděly.
„Na shledanou zítra.“ Usmál jsem se na paní na vrátnici.
„Jistě.“ Usmála se ona. „Zdá se, že se mu udělá lépe pokaždé, když vás uvidí. Zajímalo by mě, čím to je.“
„To netuším. Ale, Stiles je pro mě jako bratr a kdysi dávno mi prozradil, že on to vidí stejně.“ Řekl jsem s mírným úsměvem.
Vyšel jsem ven. Ta nejistota, kterou jsem před cítil, když na chvíli ztratil vědomí, že mě díky těm třem slovům opadla. Vracel se. Možná ne kompletně. Ale dnes jsem odcházel s radostí z toho, že jsem udělal něco dobrého. Něco, co jsem měl udělat už dávno. S radostí z toho, že neztratím Stilese. Alespoň teď ne..