Nemoc

Víc, než jen vlkodlak

Bariéra se rozpadla a já skočil k chiméře ve snaze pomoci své betě. Já, narozdíl od Stilese, bojové zkušenosti měl. Podařilo se mi zatnout drápy do jejího krku, chytit jej a třísknout s ní o zeď. Okamžitě zkolabovala. Stiles mě chytil za ruku.
Musíme si pospíšit. Přichází další.
Jakmile mě pustil, sesunul se k zemi. Zachytil jsem jej a vzal jej do náručí. Byl tak slabý. Ta nemoc si z něj vzala velký kus. Vážně velký.
Promiň.. Ozvalo se mi v hlavě.
Zavrtěl jsem hlavou, otočil se a utíkal s ním pryč.
„Nemáš se za co omlouvat. Neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Měl jsem tě kousnout hned, když jsem to zjistil. Tohle se vůbec nemuselo stát..“ Říkal jsem tiše.
Trápily mě výčitky svědomí. Kdybych tehdy neváhal.. Stiles by byl schopný mluvit, normálně myslet... Nebyl by slabý. Nevěděl jsem, zda jej mé kousnutí dokáže úplně vyléčit, ale doufal jsem. Stále jsem doufal.
„Támhle jsou! Chyťte je!“ Ozvalo se za námi.
Lydia se prudce otočila a začala křičet. Stiles přitlačil svou hlavu na můj hrudník. Jasně jsem viděl, jak se jeho tvář zkroutila bolestí. Pokoušel jsem se mu za běhu odebírat bolest.
To je dobré, Scotty.. Nech to být..
„Ne!“ Zakřičel jsem. „Už tě nehodlám nechat trpět. Už ne..“
Před námi se objevili další dva ošetřovatelé. Za námi stáli tři. Neměli jsme kam utéct.
„Dej mi ho.“ Řekl Parrish.
Kira vytáhla katanu. Opatrně jsem dal Stilese do Parrishových rukou.
Ne.. Scotte, ne!!
„Promiň.“ Řekl jsem mu tiše.
Zadíval se na mě unavenýma očima, podlitýma krví. Vypadal opravdu hrozně. Podíval jsem se na Parrishe.
„Odnes ho do bezpečí.“ Řekl jsem.
Přikývl. „Budu ho chránit svým tělem.“
Ne!! Nenechám tě tu samotného!! Vřískal Stiles v mé hlavě. Celkem to bolelo.
„Musíš jít.“ Řekl jsem a pohladil ho po tváři, po které mu tekl zářivý potůček slz. Šlo to na něm velmi poznat. Jeho nálada se měnila. Rychle.
„Běž!“ Vyzval jsem Parrishe.
Slyšel jsem Stilese křičet v mé hlavě. Rvalo mi to srdce. Jeho duše byla už tak zlomená. Cítil jsem z něj takovou radost a úlevu, když jsem se k němu dostal. A teď jsem jej poslal pryč. Jeho pocity se obrátily o sto osmdesát stupňů. Nedal jsem si pozor a jeden z ošetřovatelů se mě právě chystal udeřit do hlavy. Něco jej, ale chytilo a odhodilo dozadu. Vykulil jsem oči. Přede mnou stála zářivá bytost. Cítil jsem to. Byla to energie. Teď mi došlo, proč byl tak unavený. To kousnutí, co jsem mu dal. Tak trochu mě zajímalo, co jsem to z něj udělal. Přímo přede mnou stála tajemná bytost ve Stilesově podobě.
Co tak zíráš? Říkal jsem snad, že tě tu nenechám samotného, ne? Zamračil se.
„Ale.. Ale..“ Zmateně jsem se podíval na něj a pak do teď už prázdné chodby, kudy odešel Parrish.
Díky té nemoci.. Je moje mysl silnější, než kdy dřív. Tak nějak chápu, proč ve mně máma viděla monstrum. Ta nemoc mi ukázala věci.. Kterým bys nevěřil. Tohle není vedlejší produkt tvého kousnutí. Měl bys vědět, že já.. Od toho kousnutí..
Povzdechl si. To, co řekl potom mě ještě víc zmátlo. Proč to řekl tak? Co to mělo znamenat.  Jeho oči mě propalovaly pohledem, kterému nešlo uhnout.
Stiles nikdy nespí..