The Elements

Jsem na to sama... a nebo ne?

Amaya počkala až do rozbřesku, než se konečně odhodlala vyplout zpět nad hladinu. Opatrně vykoukla z vody a svýma safírovýma očima prozkoumala okolí. Flame tu už nejspíš není... jaké štěstí....

Při neustálém rozhlížení opatrně vylezla z vody na písčitý břeh. Její tlapky se jemně zabořily do zlatavého sluncem vyhřátého písku. Vydala se směrem k lesu. Při cestě po břehu za sebou její tlapky nechávaly malá poznávací znaménka v podobě stop. Došla až k lesu a prodrala se hustým křovím na jeho okraji. Zvuky lesa a vůně jehličí ji naprosto okouzlily. Na větvích stromů hnízdili ptáci a po jejich mohutných kmenech šplhaly veverky do svých dutin. Na zemi pobíhali drobní živočichové schánějící si potravu v podobě lesních plodů či kořínků rostlin. A okousek dál si skupina srnek pochutnávala na keřích ostružin.

,,Už chápu proč to tady má Viony tak ráda... Les má opravdu své kouzlo.." mumlala si pro sebe potichu Amaya.
Pak, ale její myšlenky zavítali k Lunarovi... Tahle část lesa vypadala pořád moc krásně.. to znamená, že tu Lunar ještě nebyl... Kde asi teď je? Co asi dělá? no.. to je vlastně poněkud hloupá otázka... co by asi tak dělal.. zase někde škodí...

Při cestě lesem, se myšlenkami dostala až k Flame. Hned co si na ni vzpomněla, se jí do očí začali hrnout slzy. Snažila se je potlačit, ale pár slz jí přece jen uniklo. Pomyšlení na Flame jí lámalo srdce. Věděla, že Flame za svoje chování jistě nemůže.. ty její oči to jen dosvědčovaly...

Poté si vzpomněla, že vlastně úplně zapomněla na tu ránu na jejím boku. Sedla si a otočila hlavu aby ránu zkontrolovala. Z rány už netekla žádná krev... voda z jezera ji nejspíš pomohla v uzdravování. Už ji ani téměř vůbec nebolela... ale rána která se tak jednoduše neuzdraví... je pomyslná rána na srdci, taktéž způsobená Flame.

Kéž by jen věděla jak Flame vysvobodit ze spárů Lunara. Ona je teď jeho loutka... udělá cokoliv co jí on přikáže... klidně i zabije... při tom pomyšlení se jí do očí opět nahrnuly slzy. Ale tentokrát už se jim nebránila a nechala je v proudech volně stékat po svých tvářích.

Viony a Windy jsou teď jistě šťastné protože jsou spolu... aspoň v to tedy doufala..
Ale ona už neměla nikoho... nikoho kdo by ji teď mohl utřít slzy, věnovat hřejivé objětí nebo konejšivé slovo.... Byla na to úplně sama...
Za chvíli propukla ve velký pláč. Slané slzy jí stékaly po tvářích až na zem, kde tvořily malé loužičky.

,,Jsem s-sama... už n-nikoho n-nemám..." vzlykala tiše Amaya.

,,F-Flame vrať s-se..." prosila zoufale.

Najednou se ozval velmi podivný zvuk. Amaya přestala vzlykat a nastražila uši. Zaposlouchala se a čekala jestli se ten zvuk ozve znovu. A pro její štěstí se opravdu ozval. Rozběhla se k místu odkud ho zaslechla.
Ocitla se před stromem z jehož dutiny se ten zvláštní zvuk ozýval.

,,Uh... H-Haló? Je tam někdo?" zeptala se nervózně a vyčkávala na odpověď.

Dlouho se nic neozývalo a tak se Amaya začala chystat k odchodu... ale náhle z dutiny vykoukla malá hlavička.
Byla to bílá soví hlavička s zářivýma modrýma očima.

,,Ahoj malinká..." usmála se Amaya.

Stvoření na to jen zvláštně písklo a tak to Amaya brala jako pozdrav.

,,Moc se omlouvám... ale už musím jít..." řekla smutně Amaya a už se měla k odchodu. Jenže to stvoření jí náhle skřížilo cestu..

,,Co ty jsi zač?!" zalapala Amaya po dechu když spatřila stvoření v celé jeho kráse.

,,Myslela jsem, že jsi jen obyčejná bílá sovička.." divila se Amaya.

Nemohla uvěřit vlastním očím..
Nikdy nic podobného neviděla.... párkrát si oči promnula aby si ověřila, že se jí to nezdá.. A když zjistila, že se jí to opravdu nezdá, musela se sama pro sebe usmát. Nestane se každý den aby objevila nějaké mystické stvoření. Ale úsměv jí z tváře rychle zmizel.. Musí totiž tohle stvoření opustit a vydat se hledat amulety života... a ještě k tomu úplně sama... Beze slova se vydala pryč, ale to stvoření bylo velmi nedobytné.. neustále za ní chodilo,skákalo jí do cesty a snažilo se získat si její pozornost.

,,Promiň mi to, ale já opravdu musím jít..." řekla Amaya sklesle a stvoření na to jen pronikavě zapískalo.

Amaya chvíli přemýšlela co jí tím asi chtělo říct.
,,Ty.... Ty chceš jít semnou?" zeptala se s nadějí v hlase a stvoření na to souhlasně zakývalo hlavou.
Amaye se radostí rozzářily oči a na jejím obličeji začal opět pohrávat úsměv. S novým společníkem se vydala opět na cestu, ale stvoření jí po chvíli jemně klovlo do ocasu.

,,Co pak je?" otázala se nechápavě a stvoření na to zapískalo tak pronikavě až ji z toho rozbolely uši.

,,Máš hlad?" zeptala se a stvoření jen záporně zavrtělo hlavou.

,,Tak... co tedy?" nechápala Amaya.

,,Aha já už asi vím.." usmála se.

,,Ty by jsi chtěl jméno viď?" zeptala se a stvoření na to přikývlo.

,,Vzhledem k tomu, že tak pískáš.. měl by jsi se jmenovat Tweety" usmála se a stvoření... tedy teď už Tweety radostně zahvízdal.

,,Líbí se ti to?" mrkla na něj a Tweety zapískal na souhlas. Amaya se usmála a potom se spolu s Tweetym vydali na cestu.

Amayu hřál u srdce ten pocit, že už není sama..