Uběhlo asi pět minut anebo to bylo šest? Já nevím. Možná to bylo deset. Každopádně mi tlouklo celou dobu srdce, jako kdyby v něm měly opičky wrestling. (Však víte taková ta násilná kuličkyjáda.) Po těchto dvaceti minutách zazvonil zvonek. Tiňk ťonk. Jako kdyby ten zvonek byl z Číny. On totiž je z číny. Koupila jsem ho na Baby-expresu za padesát galeonů. Levné, že? Počkat! To nebylo levné. Nechala jsem se okrást. Už zase. Šla jsem otevřít dveře. Stál tam pošťák. Vypadal jako škumpa. Takže nic moc. Ale nebyl z Číny. Předal mi Puštíka s vykulenými oky, který ve svých pařátech držel balík. Poděkovala jsem a zabouchla dveře. Takhle v noci otravovat! Nevychovanci v tý čínský poště! Přesto, že byla teplá noc, sýček se klepal zimou. (Však víte, ten Puštík. Bylo mi ho líto, a tak jsem ho dala ohřát do mikrovlnky. Zatímco se mnou z otáčejícího mikrovlnkového talíře udržoval oční kontakt. Rozbalila jsem balík. První čeho jsem si všimla, byl dopis. Poté jsem zahlédla injekční stříkačku s nějakou vodičkou, a taky tam byl mrtvej ropák. Sýček se mnou pořád udržoval oční kontakt. Na dopise bylo napsáno: Od Richarda. Rozbouchalo se mi opět srdíčko! Ten dopis je od mého sekvoj-bonsaje!!
,,Jé, láska mi posílá rekreační drogy!" Vzala jsem injekci a píchla si ji do žíly.
,,Jauvajs!" Ale byl to příjemný jauvajs. Jako třeba šampáňo. Bublinky mi prošly celým tělem. Usmála jsem se na Puštíka. Sýček Puštík se zlomyslně usmál na mě. Vzala jsem dopis a otevřela ho.
Čau zlato,
Od chvíle, co jsem tě poznal, tě moc a moc miluju. Ale něco jsem ti neřekl. Mám tu Corona bakterii. (Však víš, tu ebolu z Indie.) Tak jsem se dohodl s orlem, ať mě roztrhá, aby se Corona nešířila. Jejda on ji teď bude mít, no to jsem nedomyslel. A ty ji teď už máš taky. A nebo snad ne. Poslal jsem vzorek v té injekční stříkačce, dej ji doktorovi, ať to vyskoumá. Hlavně si jí nepíchej!
Tvůj veliký Richard sekvoj-bonsaj
Puštík zlomyslně zakrákal.
,,Ty jeden mrňavej!" chtěla jsem ho uškrtit, ale narazila jsem do skla mikrovlnky. Puštík znovu zakrákal, otevřel si dvířka mikrovlnky a usadil se na točícím větráku. Pořád zlomyslně krákal. Když byl ode mě dál, slyšela jsem ho míň, a když byl blíž, slyšela jsem ho více. To se opakovalo asi čtyřikrát za vteřinu. V tom někdo zabouchal na dveře.
,,Pitomí Číňani!" otevřela jsem dveře, ale tam nikdo nebyl. Tak jsem se podívala dolů a tam byl on! Můj milý BOHATÝ Richard sekvoj-bonsaj. V ruce měl orlí stehýnko, ze kterého se ještě kouřilo.
,,Podej mi toho ropáka."
Pokračování příště.
