Vnímej, prosím.
/Rok 2007, únor
Příběh plný kritiky společnosti a pocitů z pohledu vlastníka dvou koní.
/
V příběhu se vyskytují monology, dialogy a také pocity nejen Sama Sharkmana, ale i koní.
!! V příběhu se vyskytuje hodně vulgarismů a násilí...
Do prdele, bojim se. Nevim čeho víc - jestli toho, že už nikdy neuvidim svojí mámu, nebo toho, že budu přidělená k nějakýmu cápkovi, co nemá o koně zájem! (Aspoň takhle mi ho popisovala máma.)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Mama, nenechávej mě už prosím nikdy samotnou." - zbytečný slova, který jsem jí řekla ještě před tim, než přede mnou zavřeli ten jezdící domeček.
Proč se mnou nikdo nemluví? Jedeme už takovou dobu, ve tmě;
,,Hej, slyšíš?" oslovila jsem koně, kterej jel vedle mě. Byl obrovskej, mnohem větší než moje mamina. ,,Víš vůbec, co říkam?" Byl ticho, on byl fakticky totálně ticho. Díky tomu mi začlo bejt ještě hůř; zvratky se mi pomalu blížily do držky, strach mě začal ovládat jak nějakou slabou sračku. ,,Vnímej mě, kurva!" vykřikla jsem na celej domeček, kterej zrovna prudce zabrzdil. Spadla jsem. ,,Kreténi, fakt." řekla jsem naštvaně a hlasitě. Nikdo se na mě ani nepodíval, nedělám si srandu. Bylo tam asi 6 koní, ale žádnej na mě aspoň ze slušnosti neotočil ani bulvu. Je tohle snad nějaká úchylná hra, která mě má za úkol vyděsit k smrti, aby se mi někdo moh sladce vysmívat?
