Vnímej, prosím.
/Rok 2007, únor
Příběh plný kritiky společnosti a pocitů z pohledu vlastníka dvou koní.
/
V příběhu se vyskytují monology, dialogy a také pocity nejen Sama Sharkmana, ale i koní.
!! V příběhu se vyskytuje hodně vulgarismů a násilí...
Vyvedli mě z malýho jezdícího (teď už stojícího) domečku do výběhu. Byl vcelku velkej, prostornej, ale to nebyla žádná výhra.
Furt mi bylo špatně. Nevim, jestli víc psychicky nebo fyzicky, nehrotim to moc? Páč v tuhle chvíli by mě už máma kopla, kvůli tomu, jak si furt na všechno stěžuju.
,,Dejte to sem." ozval se nějakej hlas za mnou a otevřel vrata výběhu. ,,Bude to tady nějakou dobu, než nevyroste."
,,Nebudu, ty zakomplexovaná konino, vo co ti de, nebudu tady hnít." začala jsem hlasitě nadávat; každej to musel slyšet v podobě nepříjemnýho pískavýho řehtání.
Do toho sem ještě zapojila vykopávání, vzpírání a další prvky který sem se naučila v malý úzký stáji s maminou, ze který se nás snažili kdysi vystrčit nový koně. Sráči.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Co to sakra je?" zeptal se jeden z týpků dalšího týpka.
,,Si neviděl nikdy koňa?? Co seš teda?" argumentovala jsem.
,,Tohle jsem si teda neobjednal." řek jeden z nich pěkně nasraně.
,,To? To?! Já nejsem žádná pitomá věc, ty senilní starej kok-.."
,,Ticho už, přestaň, stůj na místě!!" zařval na mě chlap a škubnul mě za mojí krátkou hřívu.
,,Já ti dám, ty zatracenej kok-.."
,,Řek sem stůj!!" zvýšil hlas ještě víc, a stáhnul mi hlavu mezi svoje nohy, abych se nemohla hejbat a furt sebou trhat. Říkám, úchylná hra.
