Byla jsem poslušné dítě, nikdy jsem neměla potřebu odporovat. Mojí největší starostí bylo, proč se rodiče hádají, proč chodím neustále po doktorech, proč mi tolik otékají klouby a proč se se mnou jedná jako s porcelánovou panenkou. Něco se mnou nebylo v pořádku, to byl problém. Že jsem místo vysněných dvou kopečků zmrzliny dostala na kornout jen jeden, bylo to poslední, co mě trápilo.
Byla jsem zmatená, připadala jsem si podvedená, ochuzená. Tajili toho přede mnou tolik a ani moje starší sestra mi nechtěla nic říct. Vždy jsme stály při sobě, i když jsem to tehdy nechápala - dnes vím, že se nespolčovala s rodiči, jak jsem si předtím vykládala její odtažitost. Jen věděla, že držet mě v bublině nevědomosti je i za tu daň mojí nevděčnosti mnohem lepší.
Protože vysvětlete malé sestře, že po svém otci zdědila víc než jen podobu. Že to ona je připomínkou stopy od propisky kterou byly zpečetěny rozvodové papíry. Že to je jen její chyba.
Vždy jsem měla blíž k otci. Asi to nebyla náhoda. Oba dva jsme byli romantičtí snílci. Moje sny byly jeho realita. Než poznal mámu, hodně cestoval. Spojené Státy měl proježděné křížem krážem a kdykoliv jsem listovala atlasem světa a jen nahlas přečetla název nějaké země, už jsem si o něm nemusela číst dál. Taťka mi o něm všechno řekl.
Jenže sestra si vybrala život s matkou a na mně bylo si zvolit ne mezi rodiči, to by bylo jednoduché, ale mezi sourozencem a rodičem. Dodnes si říkám, jestli jsem se rozhodla dobře. Jestli mi to za obrovské ochlazení vztahu s ním stálo.
Ale každý někdy dojdeme k zlomovému bodu. Přepadl mě ruku v ruce s mými šestnáctými narozeninami a zcela nepřipravenou. Ať už se týká čehokoliv. Dosáhla jsem ho jen díky sama sobě. Nejsem si jistá, zda mu někdy budu vyloženě vděčná, změnil mě víc než dost. Hodně jsem toho během něj ztratila, ale taky na druhou stranu získala. U něčeho se mi staly obě možnosti.
Poznala jsem za tu dobu spoustu lidí. Většinu z nich můžu nazývat přáteli. Dali mi pocit, že jsem člověk, dobrá, špatná a někdy neutrální. Být na mé matce, minimálně s polovinou bych se nebavila. Z úplně jednoduchých důvodů.
Protože...
Jsou mladí, divocí, sví a problémoví. Jsou zkažení. Někteří jen trochu, jiní možná až do morku kostí. Mají starosti pronásledující je na každém kroku. Bolestné vzpomínky, daně za popularitu, prohraný boj, pocit bezmoci.
Jsou mladí, divocí, sví a problémoví, ale ze všeho nejvíc jsou světem nepochopení.
A já patřím mezi ně.
ČTEŠ
Děti okamžiku
Teen FictionJsou mladí, divocí, sví a problémoví. Jsou zkažení. Někteří jen trochu, jiní možná až do morku kostí. Mají starosti pronásledující je na každém kroku. Bolestné vzpomínky, daně za popularitu, prohraný boj, pocit bezmoci. Jsou mladí, divocí, sví a p...