Děti okamžiku

Neznámé chování

Ray

S kyblíkem karamelové zmrzliny a vrnícím kocourem na klíně sedím na měkké pohovce potažené krémovou kůží a sleduju Zápisník jedné lásky. Ten film je ještě sladší než studená hmota, díky které jsem před chvílí nechtěně ohla lžičku.

Nemám tyhle romanťárny moc ráda, zadělávají na plané naděje, příliš šťastné než aby byly skutečné. Usměju se, když pohladím sněhově bílé klubíčko s černými oušky a ocáskem. Výstižněji se jmenovat opravdu nemůže.

,,Kam se hrabou všichni kluci světa, viď? Po těch můžem klidně seknout drápky." Zašeptám a Oreo se mi začne lísat kolem volné pravačky. Mlčky ho podrbu pod krkem. Ohňostroj radosti vybuchující až v mém srdci, že mi to zvířátko dělá společnost, mě jen nutí se víc a víc culit. Když zvedne své úzké zorničky vzhůru, jeho modré korálky se zcela oddaně zahledí do mých očí.

Existuje snad úžasnější stvoření?

,,Všechno v pořádku, drahoušku?" Houkne z kuchyně majitelka místní cukrárny, kde na poloviční úvazek pracuju, paní Spoonerová.

,,Uhm, ano." Odpovím stručně, ale možná to vyzní trochu nevděčně. Jako kdybych ji odbyla, protože mě obtěžuje se s ní bavit, jako kdybych jen využívala její laskavosti, že tu můžu do konce týdne pobývat.

Kousnu se do rtu a silně stlačím víčka, když jimi na chvíli zahalím vše kolem sebe do tmy. Nemůžu si pomoct, nejde o stud. Ne, je v tom určitě něco víc. Kdykoliv se ke mně někdo chová mile, neumím vhodně zareagoval. Vždycky to nějak zkazím. Něco uvnitř mě odmítá roztát. Přijímám laskavost, do určité míry ji i umím vrátit, ale chybí tomu jistá osobní upřímnost, přátelské cítění, je v tom spíš slušnost.

Někdy si v těchto situacích připadám jako robot. Bez špetky citu, který spíš neumím dát najevo, než že bych ho postrádala. Ty pravé, upřímné a opravdové emoce nikdy nedonutím vyplout na povrch.

Dalo by se to možná občas považovat až za něco jako skrytý talent. Doslova. Neschopnost lidem věřit. Vědomí, jak moc lidé dokážou ranit.

Zejména muži...

Ještě nikdy jsem se nikomu s ničím nesvěřila, ani s tím nejmenším problémem, a to hlavně proto, že velikost mých překážek není zrovna malá.

Ani si nechci představit, co by následovalo poté, kdy by paní Spoonerová zjistila, že důvodem, proč u ní jsem, není přání naučit se připravovat všelijaké východoevropské zákusky, ale spíš nepříliš promyšlený dočasný útěk od člověka, s nímž sdílím byt a který je všechno, ale především psychicky nestabilní a nemocný.

Nejspíš by to byl konec. Konec s makeupem, který kryje barevné modřiny. Žádné by už nebyly. Konec s křikem v bytě, ale dokonce by nebyl žádný byt. Krom muže, který do sebe v tuhle dobu pravděpodobně hází panáka vodky, nikoho nemám. Nikoho, kdo by se mě ujal, dal mi najevo, že nejsem na světě sama, takže destinace děcák je jasná.

Jak bych potom mohla žít s čistým svědomím a máminým příjmením? S příjmením ženy, která svého muže tak moc milovala...

Jak bych ji mohla zradit?

Zamotá se mi na vteřinu hlava, když s ní prudce zatřesu v domněnce, že tak oválný obličej a mandlovité oči, nad nimiž se pne úzké obočí a spadá lesklá černá ofina, zkrátka každičký detail tváře mně tak věrně známé opět na chvíli vykážu z mysli.

Opatrně a co nejněžněji ze sebe sundám vrnícího Orea a rychle se přemístím do kuchyně. Potřebuju se dostat od světla televize, které po západu slunce akorát získá na intenzitě. Zároveň chci být užitečná, nemůžu pořád jen přitěžovat.