Děti okamžiku

Události se šíří rychle

Nick

Už jsem viděl hodně. Třeba hada srát. Taky vyvádět Angela, když viděl pavouka. Dokonce i Gweenyho jíst pizzu od kůrky, ale aby se holka, která má sotva metr šedesát a vzhledem k týhle schopnosti překvapivě drobnou postavu, naprosto bez problému vypořádávala s jídlem jako pro slona, tam jsem se ještě nedostal.

Jak se to do ní vleze, Bože?

,,Děje se něco?" Vyruší mě z přemýšlení středobod mejch aktuálních myšlenek, a tak přemístím zrak z jejího talíře překypujícího javorovým sirupem a všemožnými druhy ovoce do zelených panenek naproti mně.

Ušklíbnu se tomu, jak usilovně přežvykuje a napiju se kafe. ,,Nedáš si pak třeba ještě moučník?"

Věnuje mi pohled, který jasně říká, co si o mně myslí. Než se naděju, zmizí z mýho talíře malina. Ta zrzka do ní vidličkou klofne rychleji, než stihnu vůbec mrknout.

,,Hej, máš svoje!" Co nejrychleji zas popadnu příbor a ukrojím kousek z její vafle. Jade nezahálí. Pokusí se napadnout moje palačinky, ale tentokrát ji předběhnu, přičemž stihnu ujíst další kus tý její cukrovkový obludy.

,,Nech toho!" Zaprotestuje, jako by to nebyla ona, kdo si začala. Jak mi cestou řekla, chodí sem často, takže si tu asi nechce utrhnout velkou ostudu. A to si přímo volá o škádlení.

Proto jí vezmu sklenici pomerančovýho džusu z ruky, div ho nerozlijem. Aniž by byla moje sousedka schopna včas zareagovat, rychle si zvládnu upít. Jenže jsem donucenej sklo položit zpátky na stůl, páč mě šťouchne do ramene. Se smíchem se na ni podívám.

Tváří se jak kakabus, rty našpulený.

Ani na to nemysli.

,,Ty sis začala," pokrčím rameny předstírajíc, že se mi vůbec nemihla v mysli ta až příliš často zjevující představa nás dvou doslova nalepených na sobě, přičemž si oba užíváme to, jak se naše jazyky proplítaj.

Její oči se zúží do malých štěrbin a pak si dá další sousto.

,,Proč sis dal palačinky, když jsme šli na vafle?" Změní téma rychlostí blesku. Nestěžuju si. Jsem teď trochu pod vlivem svý představivosti a zároveň zatraceně vděčnej, že zase mlčky netrucuje.

,,Já-já nevím. Prostě jsem si dal palačinky." Pokrčím rameny nad rádoby hloubkou tohohle případu. 

Jade se vždycky soustředila na detaily a to absolutně u všeho. Veškerý podrobnosti jako třeba u záhady s pojítky mezi všemi Disney Pixar filmy si nemohla nechat ujít.

,,Vafle jsou lepší." Zahuhlá zakrývajíc si pusu. Koutky mi z toho pohledu ujížděj nahoru. Je normální, že někdo vypadá roztomile, když se cpe k prasknutí?

,,V čem by měly bejt lepší, 'sim tě?" Vysloužim si od ní významnej pohled. Respektive nevěřícnej. Už jsem rovnou mohl plácnout, jak může jíst rizoto s kečupem a sýrem a vyšlo by to stejně. Její nefrity by byly v momentě schopný řezat diamanty.

,,Vafle jsou palačinky s břišáky." Řekne smrtelně vážně. Ani stopa po humoru.

To jako fakt?

Strnule na ni zůstanu civět, dokud si ty slova v duchu nezopakuju aspoň desetkrát. Pak nekontrolovatelně vyprsknu smíchy, zatímco plácnu do stolu tak, že ty pohoršený ksichty starejch obteklejch babek sedících na druhý straně cukrárny cítím dost intenzivně. Ale co je mi po nich. My se bavíme stejně jako ony. Akorát nepomlouváme, Jade nevypadává z pusy protéza a já nemám naslouchátko. Starý jsou mi u prdele.