Děti okamžiku

Jednosměrná na Pluto

Ray

„Mockrát Vám děkuji, přijďte zas." Usměju se mile na staršího pána s roztomilým jezevčíkem, který si přišel vyzvednout na zakázku dělaný narozeninový dort pro svou paní. Dělala jsem na něm do noci a jeho reakce je k nezaplacení.

„To Vám patří obrovský dík, slečno, jste talent." Prohlásí vděčně bělovlasý muž a jeho jezevčík kmitající ocáskem ze strany na stranu hlasitě štěkne, jako by chtěl souhlasit.

Zářivě se na něho uculím ještě víc, ačkoliv jsem si myslela, že to už není možné. Dojme mě to. Slova nedokážou popsat, jak moc mě jeho pochvala potěší. Znamená pro mě hodně. Do tváří se mi nahrne růž. Proto jen přikývnu na rozloučenou zastrkávajíc si neposlušný pramínek černých vlasů za ucho.

Miluju to tu. Miluju tuhle cukrárnu a miluju svou práci. Pečení jsem propadla už v dětství, kdy jsme s mamkou každý víkend tvořily v kuchyni. Ať už borůvkový cheesecake nebo kávové tartaletky, které byly v té době ohromně populární.

V tichosti si vynadám za zbytečné vracení do minulosti, když moc dobře vím, co to se mnou dělá. Můžu být jakkoliv víc šťastná, ale stačí jedna myšlenka na ženu, po které mi nic jiného než vzpomínky nezbylo, a už nemám daleko od emoční horské dráhy.

Běžně si na něco takového u točení zmrzliny nebo vaření kávy nevzpomenu. Na to jsem až příliš zabraná do práce. Příliš moc ztracená ve svém světě, ve vzdušném zámku zastrčeném do klidnější uličky jinak rušné části města, v téhle krásné iluzi z cukru. Všechny ty starosti ohledně zajištění střechy nad hlavou sobecky odhodím stranou a vracím se k nim až po směně.

Což mi připomíná, že jsem dlouho nezaplatila nájem. Asi nám brzo vypojí elektřinu...

Ne, nemysli na to. Teď se soustřeď na práci.

Je to zvláštní. Všichni ti lidé, které tu vídám každý den, dávají si odpolední kávu se zákuskem, nebo se šli jen zeptat, jestli máme záchody, jsou...normální. Většina z nich je tu na mě vždy milá a slušná. Některé stálé zákazníky znám už tak věrně, že si s nimi tykám a když mám pauzu, na chvíli s nimi hodím řeč. Jakmile mi však někdo z nich řekne, že jejich děti, vnoučata-na tom nezáleží- milují tamější rybízové řezy a cupcaky, něco uvnitř mě se láme na kousky. Stydím se za to, jelikož mi po čase došlo, co to je. Žárlivosti.

Ty rodiny se mají rády. Vyjadřují si lásku..

„Jeden mátovej čaj a...Cože jsi chtěla?" Povědomý hlas očividně mluví na dítě, protože se ozve: „Jahodovou zmlzku, plosím."

I ta holčička poprosí, máš se co učit.

Okamžitě předsudek vyženu z hlavy a s nejlepším úsměvem se hnědýma očima zaseknu na blonďákovi s natrženým rtem, který k nám nedávno přišel do třídy.

„Ahoj, Alexi," dám mu šanci na přátelský začátek, ale on jen mlčky kývne v odpověď.

Možná ani neví, že chodíme do stejný třídy.

„Ty znáš blášku?" Opět se ozve ten rozkošný hlásek. Musím se naklonit přes pult, abych konečně zahlédla drobnou blondýnku. Neumím odhadovat věk u dětí, ale ta podoba jejích jemných rysů s Alexovými je na první pohled očividná. Akorát starší sourozenec nesdílí stejně rozzářený výraz jako jeho sestřička, jejíž světlé vlásky svázané do dvou culíčků se legračně zhoupnou při sebemenším pohybu, který udělá.

To je tak roztomilý stvoření!

„Ehm, trochu." Kývnu a pohled přemístím k Alexovi. Ten nic neřekne, ale věnuje mi výraz alá Za-kecy-tě-neplatí a já jim radši řeknu, ať se posadí, že to donesu.