Dangerous game [CZ]

4. Kapitola / Vítej

„Prosím, ať v téhle ulici jsou dva Danielové Jackobové.“ Řekla jsem si pro sebe a Connor vedle mě se zasmál. Strýc na nás nechápavě pohlédl a já sebrala odvahu a koukla ke dveřím. „Do prdele.“ Ulevila jsem si.

„Chloe, o tvém slovníku jsme mluvili už na začátku, jakmile ses vyjádřila o svém zpoždění.“ Napomenul mě opět strýc.

„On je moje zpoždění, tudíž ten kretén, kterého jsem sem ještě přivezla.“ Zamračila jsem se a vstala. „Nemůže mít tenhle speciální úkol někdo jiný?“ zeptala jsem se prosebně. Věděla jsem, že kdybych se strýcem neměla osobní vztah, určitě bych to ani nezkoušela, ale teď by mě mohl vystřídat.

A on, to jak šlo dále poznat, taky věděl. „Kdyby si nebyla moje neteř, nikdy by si na tohle nezkoušela ani pomyslet.“ Sklopila jsem hlavu.

„Ano.“ Connor vstal a postavil se vedle mě. „Kde bude bydlet?“ zeptala jsem se a přivřela oči.

„Jelikož jsi z něj takto nadšená, určitě se ti bude líbit má odpověď.“ Řekl radostně strýc a postavil se. „Danieli, nebude ti vadit s ní bydlet, tak dlouho, jak bude potřeba?“ zeptal se strýc Daniela.

„Samozřejmě, že ne.“ Odpověděl okamžitě. Protočila jsem oči.

„Výborně, můžete vyrazit.“ Řekl vesele strýc a já se jen ušklíbla.

„Mě se nezeptáš, jestli mi bude vadit u mě v bytě?“ zeptala jsem se pohoršeně. „Moje odpověď je, že mi bude vadit. A kde bude Connor? Má mi pomáhat.“ Zamračila jsem se.

„Connor ti má pomáhat s tou druhou prací.“ Řekl strýc rázně. „A teď všichni tři z mé kanceláře, mám další schůzky.“

„Měj se.“ Řekla jsem jedovatě a rázně odkráčela z kanceláře. Na chodbě mě dohnal Connor.

„Už chápu tu databázi.“ Řekl se smíchem.

„Já taky.“ Řekla jsem stále naštvaně.

„Vy jste mi prohledávali databázi?“ zeptal se vylekaně Daniel. Co ho na prohledávání databáze vyděsilo, když ví, co jsme zač.

„Ne.“ Utnula jsem ho. „Nebo spíš já a Connor ne.“ Opravila jsem se a uličnicky se usmála. „Kolik myslíš, že toho ví?“ zeptala jsem se směrem ke Connorovi.

Connor si ho změřil pohledem a zamračil se. „Netuším, ale na první pohled se mi zdá, jakoby ani netušil, co jsme zač.“

„Takže ty hračky po svém domě budu muset všechny schovat?“ zeptala jsem se otráveně, když už jsme šli ven z vily po cestičce k bráně.

Connor se zasmál. „Myslím, že jo.“

„Halo! Já jsem tady.“ Řekla až přehnaně nahlas Daniel a já jenom protočila oči. „A mimochodem, myslím si, že toho vím možná i víc, než vy dva dohromady.“ Řekl sebejistě.

„Jo to určitě.“ Pronesl pohrdavě Connor a zastavil se na chodníku před mým autem. „Svezeš mě ke mně?“ zeptal se mě. 

„Jo, nastup si.“ Řekla jsem bez váhání. Odemkla jsem auto a nastoupila na místo řidiče. Connor si v rychlosti sedl na sedadlo spolujezdce a Daniel s nespokojeným výrazem dozadu. V tichosti jsem nastartovala a rozjela se.

Connora jsem vysadila kousek od jeho domu a následně zamířila k odtahovce. Tam, kde měl Daniel auto a věci. Čekala jsem deset minut, než konečně otevřeli bránu s ostnatým drátem nahoře a vyjel Daniel. Vyjela jsem odtamtud a zamířila ke svému bytu. Celou cestu jsem sledovala, jestli pořád jede za mnou. Kdyby se mi ztratil, strýc by určitě nebyl nadšený, že mi zmizel už první den. 

Když jsme dojeli k luxusnímu mrakodrapu, najela jsem do přízemní garáže a zaparkovala na svou rezervaci u výtahu. Vystoupila jsem a čekala, až si zaparkuje svoje auto i Daniel. Když za mnou po pěti minutách přišel se sportovní taškou přes rameno, nevypadal moc nadšeně. „To se ti tu parkuje, když slečna má reservaci.“ Prohodil.

„Bydlím tady, samozřejmě, že mám reservaci.“ Protočila jsem oči a zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu. Když výtah dojel, stiskla jsem tlačítko svého patra a dojeli jsme tam překvapivě rychle. Překvapivě pro někoho, kdo tu nebydlí jako Daniel. Otevřely se dveře výtahu a já otevřela jediné dveře na patře. Vlastně každé patro byl jeden byt, proto to tu bylo taky tak drahé. Proto a ještě proto, že většina stěn je prosklených. Celý byt je zařízený v hodně luxusním a moderním stylu.

„Vítej.“ Řekla jsem, a jakmile jsem vešla do dveří, bez zajmu jsem přešla do kuchyně a vzala si sklenici vody. „Tohle je kuchyně.“ Řekla jsem Danielovi, který pořád ještě stál u dveří a prohlížel si obývák slazený do bílé a červené barvy. „Můžeš prosím tě sem. Něco se ti snažím říct.“ Řekla jsem mu a on stále ohromeně přišel. „Tohle je kuchyně.“ Šla jsem dál. „Tady je koupelna.“ Ukázala jsem na bílé zavřené dveře. „Hned vedle máš pokoj, který je s tou koupelnou propojený.“ Zabočila jsem a šla dál. „Tohle tě nemusí zajímat.“ Ukázala jsem na další dveře. „Tu je tělocvična, stroje, boxovací pytel, činky, a tak dále.“ Šla jsem dál. „Tady je můj pokoj, ten tě taky nemusí zajímat. A tohle je opět obývák, který si viděl ze začátku.“ Ukončila jsem to a sundala si boty na podpatku, které jsem ledabyle pohodila u dveří. „Každý den tady chodí uklízet obsluha, ale jenom pokud nejsem doma. Když jo, nevkročí sem. Takže jelikož tady budeš trávit, většinu času, budeš si tu uklízet sám.“ Položila jsem skleničku na stůl a šla do svého pokoje. „Můžeš se jít zabydlet.“ Ušklíbla jsem se a zabouchla za sebou dveře své ložnice.

Sundala jsem si šaty, a jelikož už jsem dneska měla zůstat doma, hodila jsem na sebe jenom černé tílko. Přešla jsem celý byt a vlezla do jeho pokoje bez zaklepání. Zrovna si oblékal tepláky. „Tady se neklepe?“ zeptal se mě a ušklíbl se.

„Tady neklepu já, protože tohle je můj dům a já si tu klepat vážně nemusím.“ Oznámila jsem mu.

Přešla jsem k jeho skříni a otevřela jí. „Co to děl…?“ zasekl se v půlce slova, jakmile jsem vytáhla plně nabitou zbraň a v ruce s ní zamířila k nočnímu stolku. Otevřela jsem poslední šuplík a vytáhla nůž. „No do prdele.“ Zanadával.

„Chceš tu něco nechat, aby ses mohl aspoň nějak bránit, když tu třeba nebudu?“ zeptala jsem se ho upřímně.

„To znělo, jakobych se nezvládl bránit sám.“ Ohradil se.

„Vyznělo to tak, protože to tak je.“ Přešla jsem do koupelny, ze které jsem donesla další zbraň. „Jestliže tě nechali hlídat mnou, tvůj fotřík udělal, něco ne příliš dobrého pro tebe, tudíž se ti nic nesmí stát a já tě musím před těmi, kteří ti chcou ubližit, nebo tě zabít chránit.“ 

„Mám menší dotaz.“ Nečekal, jestli ho vůbec chci slyšet nebo ne, prostě pokračoval. „Budeš tady chodit jenom v tílku často?“ Uplně přešel můj proslov o tom, že je neschopný a raději přešel ke komentování mého vzhledu.

Ušklíbla jsem se. „Jestli ti to vadí, můžeš jít k Connorovi.“ Pronesla jsem podrážděně.

„Právě že vůbec nevadí.“