Dangerous game [CZ]

11. Kapitola / Strach

„Šel koupit hranolky.“ Řekla jsem a zavrtěla hlavou.

„Ty si ho poslala?“ vykřikl.

„Ne. Šel sám.“ Odpověděla jsem klidně. „Nevšimla jsem si, že opustil můj byt, byla jsem u sebe v ložn…“

„Sklapni! Nezajímají mě výmluvy!“ přerušil mě prudce, načež jsem sebou viditelně trhla. „Měla jsi ho hlídat.“ Řekl o trochu klidněji.

„Ano, selhala jsem.“ Řekla jsem potichu, ale ne tak, aby to neslyšel a sklopila hlavu.

„Ano, selhala.“ Potvrdil mi a mně se rozbušilo srdce. Začala jsem zrychleně dýchat a nepřítomně zírala dopředu. Klepala se mi ruka, kterou jsem svírala mobil a poslouchala jeho pravidelný dech. „Ať se to už neopakuje.“ Řekl a zavěsil.

Třesoucí rukou jsem odhodila mobil na postel a koukla ke dveřím. Dveře byly zavřené a před nimi stál Daniel a pozoroval mě. Zamířila jsem na něj prstem a přimhouřila oči. „Ještě jednou vylezeš z toho zasranýho bytu, vlastnoručně tě přizabiju a následně tě předhodím lidem, kteří po tobě jdou.“ Řekla jsem naštvaně a ruku stáhla dolů. „Pokud to stihnu, než mě přijdou zlikvidovat strýcovi gorily.“ Protočila jsem oči a šla k oknu. Opřela jsem se rukama o prosklenou zeď a následně i čelem. „Málem jsi mě zabil.“ Špitla jsem a nevěděla, jestli to slyšel nebo ne.

„Promiň.“ řekl těsně za mnou, takže to slyšel. „Ještě nikdy jsem neviděl někoho takhle se vyděsit.“ Řekl šeptem.

Ironicky jsem se zasmála. „Já k tomu měla důvod, věř mi.“ Dodala jsem vážně. Postavila jsem se rovně a otočila jsem se, stál tak strašně blízko mě, že jsem chtěla ustoupit, ale narazila jsem do prosklené stěny zády. Musela jsem mít zakloněnou hlavu, abych mu viděla do očí. Sice nebyl o moc vyšší, než já, ale právě teď jsme se skoro dotýkali těly. „Nikdy nikam nechoď beze mě.“ Řekla jsem klidným a vyrovnaným hlasem. Obešla jsem ho a zvědavě zamířila k večeři, kterou udělal. „Co to je?“ zeptala jsem se.

„Hranolky s masem. Nic jiného tu nemáš.“ Řekl. „Ty nevaříš?“ zeptal se hned na to.

„Neumím vařit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Zítra zajdeme nakoupit. Oba.“ Zdůraznila jsem slovíčko ‚oba‘ a i s talířem odešla do kuchyně, kde jsem si sedla k lince na barovou stoličku. „Nikdy nejím ve své ložnici.“ Řekla jsem mu, když přišel a sedl si vedle mě, Pustil se do svého jídla, a i když jsem na to měla chuť, nimrala jsem se v tom a nedokázala sníst ani půlku. Přemýšlela jsem, jestli by mě vážně moje jediná rodina nechala zabít, za jedno selhání.

Přemýšlela jsem dlouho a nakonec mě vyrušil Danielův hlas. „Nechutná ti to?“ zeptal se mě a zvedl obočí.

„Chutná.“ Zamumlala jsem a dál přesouvala jednu hranolku po talíři.

„Nevypadá to tak.“ Řekl a vstal od linky.

„Myslíš, že by mě jediný žijící člen mé rodiny nechal zabít?“ zeptala jsem se. Normálně tohle nedělám. To rozhodně ne. Ale nedokázala jsem přijít na odpověď svým přemýšlením, tak jsem se zeptala jeho.

Daniel se zastavil a kouknul na mě. „Myslím si, že jo.“ Řekl upřímně a mně tím moc nepomohl. Nasadila jsem opět sebejistý postoj a vstala. Se vztyčenou hlavou a sebejistým krokem jsem došla až do ložnice, kde jsem se hned, co zaklaply dveře, zhroutila. 

Po zbytek dne jsem nevylezla z ložnice a Daniel nevlezl za mnou. Já jenom doufala, že nevylezl znovu z bytu. Hlavou se mi honila pořád jedna a ta samá otázka. Jestli by mě nechal můj strýc zabít. A došla jsem k závěru, že Daniel má asi pravdu. Bez mrknutí oka, by na mě poslal Connora a ten by mi taky bez mrknutí oka vystřelil mozek.

S Connorem jsme nebyli přátelé, jediný vztah, který jsme spolu měli, byl sexuální a to jenom příležitostně. Jelikož ani jeden z nás nemohl mít fungující vztah, vzhledem k naší práci, příležitostně jsme se spolu vyspali. Sex bez emocí, slitování a jakékoliv něhy. Lepší pojmenování je spíš zvířecí, nebo draví. Spíš šlo jen o uspokojení touhy po něčí blízkosti ze sexuálního hlediska.

Večer jsem usnula jenom v tílku a s myšlenkami na strýce, jestli by mě vážně oddělal.

 **

„Selhala jsi.“ Zazněl mi hlas někde u ucha. Seděla jsem na židli a nemohla pohnout rukama. Otevřela jsem oči a všimla si mých připoutaných rukou na opěradle. Koukla jsem se kolem. Porozhlédla jsem se kolem a hned se mi vybavilo místo, kde jsem. Zalapala jsem po dechu a přála si, aby to byl jenom sen. Jenom špatná noční můra.

Seděla jsem připoutaná na židli ve skladu, kam se vezou neposlušní lidé. Kam se vezou živí lidé a už nikdy nevyjdou po svých. Protože to je poslední místo, které viděli. U dveří stály jako vždy dvě gorily a cítila jsem přítomnost ještě někoho za mými zády. „Chloe, Chloe, Chloe. Jak je možné, že jsi to dopracovala až na místo, kde většinou seděli tvé oběti?“ zeptal se hlas za mnou a já ho moc dobře znala.

„Connore? Co tady dělám?“ zeptala jsem se zmateně. Uslyšela jsem ironicky smích.

„Vážně, Chloe? Vážně se mě ptáš na tohle? Selhala jsi. Nesplnila jsi úkol. Víš, jaký trest tě tu čeká, viď?“ obešel mě a já mu konečně viděla do tváře. Na rtech mu hrál škodolibý úsměv, z kterého mi naskočila husí kůže.

„Connore, prosím.“ Zkusila jsem to. „Nic se mu přece nestalo, je v pořádku.“ Zašeptala jsem.

„V pořádku?“ suše se zasmál. „V pořádku možná je, ale to nemění nic na věci, že jsi nesplnila práci, která ti byla přidělena a ty přece moc dobře víš, že přidělená práce se splnit má.“ Řekl a široce se usmál. Sáhl rukou do zadu a zpod opasku si vytáhl svou zbraň. Začal si jí přehazovat z ruky do ruky a při tom sledoval mě. „Vlastně jsi mě od začátku štvala. Byla jsi děsně otravná a panovačná.“

„Jsem tvoje šéfka. Musím být panovačná.“ Nevím, kde se tohle ve mně vzalo, ale musela jsem to říct.

„Byla, jsi moje šéfka.“ Slovo ‚byla‘ zdůraznil a zasmál se. „Už nejsi nic jiného, než obtížný hmyz, kterého se musíme zbavit.“ Odfrknul si. „Ale sex s tebou byl dobrý.“ Zašeptal mi u ucha a já dál hypnotizovala zbraň v jeho ruce.

Přiložil mi hlaveň na spánek. „No tak, prosím, Connore. Prosím. Nedělej to, on říkal, že mi odpustil, že se to nemá už opakovat. Prosím, Connore. Nedělej to.“ Říkala jsem prosebně pořád dokola a z očí mi tekly slzy. „Prosím.“ V tu chvíli zmáčkl spoušť.